Doporučujeme: Služby pro Váš web | Italo.cz | TV program | Měření rychlosti internetu | Snadné sdílení souborů | Zkus to jinak - logicky | Zkracovač dlouhých adres

Orion — Štěstí není vše, tak na fantazii

20. Přirozený instinkt

Datum: 22. 10. 2007 17.18 | Autor: Orion | 4029× | Kategorie: Když slunce zapadá... | Komentáře: 23


20. Přirozený instinkt



   „Juliusi, když se maminka s tatínkem hádají, neznamená to, že se nemají rádi,“ ozval se pokojem zvučný hlas Sandry. Malý chlapec na posteli, omotaný peřinou okolo drobného tělíčka, zrychleně dýchal a vyděšeně těkal pohledem po pokoji, než jím ulpěl na své kmotře. Přes peřinu byli vidět jen šedé oči, které lemovalo husté tmavé obočí, havraní čupřina vlasů a kousek malého dětského nosíku.


   „Víš, to je jako když něco uděláš ty, něco špatného, a já se na tebe pak zlobím. Zlobím se, občas i zvýším hlas, ale ty víš, že tě mám i tak moc rád,“ usedla druhá postava, jež se v pokoji znenadání objevila, na postel a prohrábla chlapci vlasy. Ten se na muže očividně překvapeně podíval, jakoby to pro něj bylo nové zjištění.

   „Pro Natase, Patriku…“ vydechl otec. Tvář měl zkoprněnou šokem, ale i tak mu v očích plála nezměrná láska k dítěti. Pomalu natáhl ruce, abych chlapce objal, ale ten sám mu skočil do náruče. Hlasitě popotáhl, načež své nožky omotal okolo otcových beder.


   Ženě z ničeho nic povyrostly vlasy, zarovnaly se v úhledném drdolu, společenský oblek se proměnil v tenké letní šaty a obličej v mžiku ztratil na minulých tvarech. Matka si dala ruku před pusu a oči jí zaslzely.
   „Tatínku, já už budu hodný…“ zakňučel hoch poté, co mu z očí sjela slza a, stejně jako její následnice i předchůdkyně, skápla otci za límec.


   I jeho obličej se přeměnil, i když jen nepatrně. Havraní vlasy udržely stejný odstín, pouze byly úhledně sčesané na stranu. Čelo se nezměnilo, avšak obočí prořídlo. Patrik měl světlejší pokožku, po matce.


   „To bys měl, Juliusi,“ proťal dočasnou pomlku hlas ještě zvučnější. „Jsi můj syn, můj syn. Já tě vychovávám, to podle mých pravidel se budeš řídit a mé přání s nadšením plnit. Pouze na můj hvizd, tancovat smíš.“
   Pokoj naplnit chladný, velitelský smích. Matka, jež ještě před chvílí zamačkávala slzy smutku, je již nechávala stékat, neb i ony se změnily- v slzy smíchu.

   Chlapec odskočil od muže, jehož smích se ani trochu nepodobal smíchu jeho otce. Vlastně ne, teď již podobal, protože chlapec nebyl Patrik, chlapec se opět jmenoval Julius. Nebyl Patrik, on měl husté obočí, šedé oči a rozcuchané vlasy. Nebyl Patrik, protože ten se před chvílí držel svého otce. On byl Julius, který odskočil dál od nejstaršího bratra Vladana, protože jeho smích se podobal smíchu Lorda Patrika staršího.

   Odskočil od mládence s vlnitými tmavými vlasy v drahém černém hábitu s ocelovou sponou na ještě dražším plášti.

   Smích. Chladný smích vycházejíc ze dvou mužů.

   „Jsi můj syn, můj syn… můj syn…“






  Prudce otevřel oči. Posadil se. Dokonale cítil, jak po jeho těle sjíždí krůpěje potu. Kéž by to byla rosa a zchladila tak horko, které kůži spalovalo. I kdyby to však rosa byla, nedokázala by zchladit žár v hlavě.


   Pokud se mu nezdá o ní, musí se mu zdát o dětství. A kdyby jen jeho, ještě se to promíchá se vzpomínkami na Patrikovo dětství a v souladu s fanatickým otcem vznikne ukázková noční můra.
  

  Julius přejel po své tváři dlaní a promnul si oči. Kupodivu teprve svítalo, ještě ani to ne. Vstal z postele a rozhrnul závěsy. Z temné noci zbylo jen šero a i to pomalu ustupoval před žhnoucími slunečními paprsky. Ty byly však ještě za horami a to Pavoukovi naprosto vyhovovalo. Pohled na spící krajinu v šedém oparu mlhy, poslední vzpomínce na včerejší déšť, ho naplňoval.


   Podstatně spokojenější se oblékl a s hlavou plnou myšlenek se přemístil do March. Chtěl si vyzvednout hůlku u Rachel. Za půl hodiny jí končila pracovní doba a tak to chtěl stihnout ještě teď, dokud pracovala.


   Lokál byl podle očekávání plný. Julius se mezi prodírajícím davem snadno ztratil. Byl si takřka jistý, že mu nikdo nevěnoval větší pozornost, než bylo obvyklé. Pokud tedy nepočítal rozhovor s Robertem, vyhazovačem, který si nemohl odpustit ho zastavit a vyptávat se.


   Šel podél stěn a s menším obchvatem se přikradl k jediným dveřím místnosti, z nichž by se mohl dostat do druhého patra. Obezřetně se rozhlédl, zda ho někdo nepozoruje. Spatřil dvě dívky, které se na něj koketně usmívaly a svůdně si pohrávaly se svými koktejly. Pavouk v duchu zaklel, načež na své tváři vykouzlil falešný úsměv. Blondýnka pohodila hlavou a dlouhé vlnité kadeře se jí efektivně rozhodily vzduchem, zatímco brunetka ho doslova svlékala pohledem. Julius si začal nadávat a zároveň se zapřísahat, hlavně aby se co nejdřív objevili žárlivý partneři. Pokud ovšem jsou, jinak by to tu bylo opravdu nadlouho.


   Jakoby jeho žádosti byly vyslyšeny, za ženami se po pár vteřinách zjevili dva statní muži. Nutno říct, že poměrně nepohlední. On by je zařadil spíše do skupiny otrlých motorkářů než k tak hezkým dívkám. Neuměl si je představit pohromadě a vlastně mu to bylo i jedno. Pro něj bylo hlavní, že si stoupli do výhledu mezi Pavoukem a dívkami. Tím lépe, že se s nimi okamžitě začali hádat, neboť si jejich výrazů velmi dobře všimli.


   Rychle vyndal z kapsy klíče a ten pravý zastrčil do zámku. Pospíchal, mohlo totiž klidně hrozit, že muži půjdou za ním a budou si to chtít pěstně vyřídit. Julius si byl jistý, že i přes jejich svaly by je přepral, ale vzbudil by tím nenadálý rozruch. Dveře však nešly otevřít. Zlostně zacloumal klíčem v zámku a v zápětí se ozvalo cvaknutí. Pavouk si předčasně oddechl a vyndal klíč. Zamáčkl kliku, ale bylo pořád zavřeno. Zamračeně si tedy prohlédl klíček a začal na sebe nadávat ještě víc než před chvílí. Zalomit klíček, taková hloupá smůla, a musí se to stát samozřejmě jemu a teď. Nadějně namířil na dveře alespoň rukou, kde měl rodový prstem, a zašeptal: Alohomora.


   Dveře zůstávaly dále zamknuté. Rachel si je musela pravděpodobně zaopatřit kouzly. Julius v sobě zadusil nenadálý vztek, prudce se otočil a, jak bylo poznat z jeho pohybů, naštvaně odkráčel z domu. U dveří se však zarazil a ven již vyšel klidně. Hned za prahem se opřel o futra a kývnutím hlavy pozdravil vyhazovače.


   „Ty, Alane, možná by ses měl jít podívat dovnitř. Je tam nějaký problém s partičkou mladíků. Otravují pár holek,“ naklonil se k němu. Alan svraštil obočí, pokýval hlavou, jakože rozumí, a odešel dovnitř.


   Pavouk se vychytrale usmál. Odešel za dům, k okapům. Pokud se nemůže dostat zevnitř, musí to jít zvenčí. A na lezení do domu oknem on byl přeci expert.
Než se nadál, byl v druhém patře. A ani se nezapotil. Kouzlem otevřel okno, to naštěstí šlo. Opatrně vsunul nohu, a když našel pevný bod, protáhl se celý. Okno nechal otevřené, za chvíli hodlal jít zpět.

 
   Vlézt do cizího domu mu nedělalo problémy, jeho svědomí se už takovými drobnostmi nezaobíralo. Přišlo mu to v podstatě normální.
V patře byla poměrně tma, i když světla od jeho probuzení přibylo. Tiše našlapoval, aby nic neponechal náhodě. U gauče se zastavil a jal se probrat madrace, zda tam hůlka náhodou nezapadla. Už se skláněl nad první, když v tom se ozvalo krátké lupnutí a světla se rozsvítila. Odhodil madraci zpět a prudce zdvihl hlavu, až mu ohavně křuplo v krku.


   „Mohl sis klidně rozsvítit, já bych se nezlobila,“ mávla Rachel velkoryse rukou. „Co na tom? Vždyť ty s něčím takovým problémy nemáš. Tobě přeci nevadí lézt lidem do domů, když nejsou doma, nevadí ti zapínat si jejich elektroniku, ladit si nepatřičné stanice…“


   „Ano, nevadí,“ přikývl a narovnal se. Tentokrát mu křuplo v zádech, ale ani toho si nevšímal. „Jako tobě nevadí lidem lhát do očí, stejně jako ti nevadí využívat lidi.“


   „O čem to mluvíš?“ zamračila se. „Já ti přeci nelhala. Řekla jsem snad, že nejsem čarodějka? Ne, neřekla. A ani jsem tě nevyužívala. K čemu asi tak? Ani tě pořádně neznám.“


    „Že ne? Chceš snad říct, že nepracuješ pro mého otce? Že na jeho příkazy mě nehlídáš? Že se mu nesnažíš skrz mě dostat do přízně?“ povytáhl obočí.


   „Ne. Kdo je tvůj otec?“ znejistěla a on poznal, že to nehrála. Falešně jí obviňoval. Měl chuť si nafackovat. Co na tom, že mu neřekla, že je čarodějka? Vždyť on jí taky ne a ani by jí to neřekl.


   Vzdor z jeho tváře se vypařil, ale smutný podtón zůstal. Váhavě k í přešel a jemně si převzal svou hůlku z její ruky. Pohledem znovu vyhledal její oči. Měl v nich lítost, ale omluva mu nešla přes rty. Ať chtěl sebevíc, nemohl to vyslovit. Mlčky jí tedy pozoroval.


   „Zítra v šest,“ vyklouzlo z jejích úst. Nevyptávala se. Omluvu, i když tak úplně nevěděla za co, si přečetla v jeho očích, nepotřebovala jí slyšet. Alespoň zatím ne.
Pavouk přikývl. Odstoupil na pár kroků a otočil se k ní zády.


   „Můžeš jít klidně dveřmi,“ nabídla mu pobaveně.


   „Tudy je to kratší,“ pootočil k ní hlavu s malým úsměvem. Byl rád, že se na něj nezlobila. Okno bylo otevřené dokořán, takže se jen lehce odrazil a zmizel jí z výhledu.


   Rachel vyvalila oči, skokem byla u okenice a vyhlédla ven. Pavouk přistál do dřepu ladně jako kočka, viděla však už jen to, jak vstává. Otočil se na ní, s úsměvem jí zamával a odešel. Podivně za ním hleděla, i když už jí zmizel z dohledu. Musela si přiznat, že má opravdu… hm, zajímavé odchody.






   Pavouk vycházel z mudlovského obchodu. Už skoro nedokázal rozlišovat svět na kouzelnický a nekouzelnický. Vlastně kouzelnický, nekouzelnický a upírský, uvědomil si s nepříjemným uchechtnutím.


   Jeho kapsy byly pečlivě naplněny bonbony, lízátky, žvýkačkami a různými čokoládami. V obchodě si připadal trochu jako hlupák, obzvlášť když nepříjemně zrudl pod vševědoucím pohledem starší prodavačky, jež si bez kompromisně myslela, že to kupuje pro sebe a svou dívku, tudíž na něho házela spiklenecké pohledy.


   Stáhl si kapuci do čela, ruce dal do kapes a hlavu s mírným úsměvem co nejvíc sklonil. Nevýslovně se těšil na Caisi. Tonksová ho požádala o hlídání, tedy vlastně se zmínila, že půjde pryč a on se okamžitě nabídl.


   Hravě vyskákal schody a málem promáčkl zvonek. Zevnitř okamžitě uslyšel řev.


   „Šáša! Honem, Šáša čeká!“


   Dveře se rozrazily, díky čemuž se začal smát ještě víc. Malá mu skočila do náruče a stále poposkakovala.


  "Julius se pousmál do jejího ramene, zevnitř nohou přibouchl dveře a držel maličkou pevně v náručí. Nymfradora k němu přisprintovala v obavě, že malá spadla.


   „Tak přece jen si namlela, že jo?“ bědovala. Pavouk povytáhl obočí a Caisi se na ní značně dotčeně podívala.


„No dovol,“ ohradila se, než slezla z jeho náruče. Opřela se o jeho nohu a on jí položil dlaně na ramena. Caisi zvedla ruce, aby je spletla s jeho, a sladce se usmála: „Ty jsi ještě tady?“


   „Csss,“ zamračila se Tonksová. Pavouk si jí pořádně prohlédl. Vlasy měla krátké, růžové. Obličej si nechala obvyklý. Jako obvykle měla džínové kalhoty a světle růžové tričko s krátkými rukávy. K tomu se na věšák natáhla pro lehký červený svetřík.


   „Promiň, ale víš, že já už mám Remuse,“ usmála se omluvně, ale oči provokativně přivřela.


   „Ach, jaká škoda,“ posteskl si.


   „Remuse?!“ zděsila se Caisi. Nymfradora se na ní překvapeně podívala, trochu zapomněla na její přítomnost. „Nelíbil by se Ti spíš Šáša? Já ti ho půjčím!“


   „Co blbneš, Isaldoro?“ zamračila se lehce Tonks, obzvlášť když dívenka popostrčila Pavouka k ní a spojila jejich ruce. Julius se snažil nesmát, tohle mu vůbec nevadilo. Caisi dávala jasně najevo svou nelibost proti Lupinovi. On sám ho neměl v lásce.


   Mimochodem, nemluvila vlastně Caisi dříve o její a Pavoukovo svatbě?
„Já nic nedělám, jen si tak říkám, jak by to vám dvěma vlastně ohromně slušelo,“ zazmatkovala narychlo.


   „Hm, fajn,“ odbila to Nymfradora. Pavoukovi došlo, že tohle jen tak nenechá a večer od ní začne vyzvídat, co si o Remusovi myslí. Dámské rozhovory, stručně řečeno. „Takže, přátelé. Nechám na Vás, co budete dělat. Hlavně dejte na sebe pozor, ano?“


   „Ano,“ přikývl.


   „To ale nebylo na tebe,“ ušklíbla se Nym. Caisi se rozesmála a Julius se na obě nevěřícně podíval.


   „Chcete jít někam ven?“


   „Neříkala jsi, že to necháš na nás?“


   „Já se jen ptám…“ pokrčila Nym rameny.
 

 „Já jen odpovídám…“ napodobil jí a pro dokonalost pokrčil rameny.


„Přijdu nevím kdy, ale kdyby něco, můžeš jí hodit na štáb, pravděpodobně bude nějaká menší porada. Vlastně… přijďte tam, až budete chtít. Přes čtvrtou by se to protáhnout nemělo…“


„Neměla bys už jít?“ usmál se Julie sladce. „Víš, já jen abys to stihla…“


„No jistě. Tvá starostlivost je až dojemná. Tak pa,“ mávla rukou a odešla. Hned jak zabouchla dveře, znova je otevřela a přiběhla k Isaldoře.


„Nezlob,“ poprosila a na tvář jí dala pusu. Julius se k nim ochotně naklonil a našpulil rty.


Tonks se zasmála a otočila k východu.


„A co já? Já pusu na rozloučenou nedostanu? Já chci taky!“ zaškemral a nakrčil obočí. Moc dobře věděl, že když smutně přimhouří oči a obočí správně zformuluje, vypadá jako nakopnuté štěně.


„Ty jsi nemožný,“ povzdechla si a ještě jednou se vrátila.







„Šášo, vnímej!“ posteskla si Caisi. Julius potřásl hlavou a podíval se na ní.


„Vždyť jo,“ mrkl a opět se věnoval obrazovce. Na tváři měl mírný úsměv.
Caisi si povzdechla a opřela se o jeho rameno. Nebyla si jistá, jestli vnímá její
oblíbený seriál živě přímo z Kačerova anebo je myšlenkami jinde.


„Nevnímáš,“ zkonstatovala, když na obrazovce vyběhly titulky a on se pořád usmíval na to samé místo. Jemně do něj strčila, aby se probral.


„Jé, to už je konec? Škoda,“ zachmuřil se překvapeně. Caisi se na něj nepřesvědčeně podívala, tak mírně zahanbeně přiznal: „Trošku jsem nevnímal, promiň.“


„Hm. Půjdeme ven?“ navrhla už veseleji. Pavouk se rozhlédl po pokoji a pohledem narazil na visací hodiny.


„Myslím, že my spíš půjdeme na hlavní štáb,“ opravil jí a zvedl se z pohovky. Caisi s povzdechem přeběhla do svého pokoje, aby se oblékla. Julius se rozhlédl. Mávl rukou a okolí pohovky, které až doteď bylo pokryto obaly od bonbonů a různých čokolád, bylo opět čisté. Nakonec si stoupl za televizor k oknu, kde stála rostlina s rozlehlým květenstvím. Neznal její jméno, ale celkem se mu líbila. Byla pouze zelená, jednoduchá, a její šlahouny se napínaly, kam mohly.


Jemně bříšky prstů pohladil povrch listu, a když uslyšel otevírání dveří spojený s dětským hlasem, ruku stáhl. Dotčeně se na Caisi podíval, ale když uviděl její spokojený výraz, vynadal si za svou reakci.


„Připravena?“


„Jasňačka. Přemístíme se?“ ujistila se ještě, když si uvazovala okolo boků mikinu.


„Pokud se ti nechce jít těch pár mil pěšky…“ nadhodil a vzal dívku do náruče. Jemně voněla, snadno poznal čím. On tu vůni čokolády ucítí po celý zbytek dne, měl jemný cit pro čich. Jeho předkové tuto vlastnost využívali pro lov, jemu se hodila jen občas.



„Na tři. Nezapomeň, nemysli na nic jiného než na své tělo,“ upozornil jí. Isaldora důvěřivě přikývla. Julius vytáhl ze své mysli obraz předsíně štábu a jejich těla přesměroval právě tam. V bytě Nymfradory po nich zbyl pouze kouř a pach síry.



„Nezapomeň pozdravit a ani muk o sladkostech,“ varoval s nadhledem. Caisi se na něj ukřivděně podívala. Julius neuhnul pohledem, jen jí chytil za drobnou ruku a po jejím boku zaklepal na dveře kuchyně.


„Dále,“ prohlásil jistý hlas a zámek dveří cvakl.


Julius nakoukl dovnitř a chystal se promluvit, jenže plán mu překazila jedna neznámá múza. Nechtěně, to si musel přiznat.


Jeho čich zaregistroval omamující vůni, vůni, která ho mohla přivádět k šílenství. Srdce se mu rozbušilo a okamžitě musel pustit Caisinu ruku, jinak by jí rozmáčkl jako mouchu. Mozek registroval stav nouze a vydal signál každičkému svalu na těle, nechť se napne jako tětiva luku. Bolestivě se mu sevřelo břicho, když pohlédl do jejího obličeje.


Lokny černé jako havraní pírka lemovaly úzký obličej s jasnýma žlutýma očima. Ostře řezané rty sváděly k ochutnání a její labutí krk… ta jemná kůže vonící po jasmínech… jemná, šťavnatá… jak může mít někdo tak svůdný krk…


Pavouk zděšeně polkl a vycouval ven ze dveří. Osazenstvo se po sobě udiveně podívalo, což nemohl vidět.


„Zavolej Nymfradoru. Hned,“ šeptl k dívence a svezl se po stěně na podlahu. Nohy si přitáhl k tělu a rukama svíral své břicho.


„Musím se ovládat, nemůžu po ní skočit před tolika lidmi… ne, nemůžu po ní skočit vůbec… ale její krev, ó můj Natasi, ta musí být sladká jako medovina… dokonalá jako to nejcennější víno…“ mumlal si fanaticky. Nechápal, proč ho ta vůně mohla tak skolit, to už se mu nestalo tak dlouho…


„Pavouku? Co se děje?“ vykoukla ze dveří Tonks. Přeměřila si ho pohledem a sklonila se do jeho úrovně. Svou dlaň položila na jeho rozžhavené čelo a pohled upřela do lesknoucích se očí.


„Nym, musíš mě odsud dostat. Já se neudržím, skočím po ní…“ zanaříkal a vymrštil svou ruku k její. Bolestivě polkl.


„Dobře, vydrž to, hned půjdeme, ano?“ zadívala se mu do očí a neuhnula pohledem, dokud důvěřivě nepřikývl. Byl jí neuvěřitelně vděčný, že se zbytečně nevyptávala a namísto toho jednala.


Sama pro sebe přikývla, načež se zvedla ze země. Na chvíli zmizela vedle v místnosti. Pavouk nevnímal hlasy, o to míň Brumbálův ustaraný. Jeho instinkty se zaměřily pouze na její vůni.


„Jdeme, pojď. Už to bude,“ dodávala mu žena s růžovými vlasy síly. Jemně ho chytila v podpaží a vedla k domovním dveřím.


„Ty jsi můj růžový superman,“ usmál se něžně. Nym se uchichtla. Vyvedla ho z domu a jemu se alespoň částečně uvolnil žaludek. Pomalu si sedl na schody a celou svou myslí se soustředil jen a pouze na vůni stromů. Zhluboka dýchal a pročišťoval si mysl.


„Julie, co to bylo… to na tebe tak silně… působí?“ zeptala se nejistě Nymfradora.


„Nečekal jsem to, a i kdyby, tak v takovém rozsahu jsem zažil tohle jen jednou… Ale i tak… Upíři mají vybroušené smysly. Tak jako je sluch propojen s viděním, tak je propojena chuť s čichem. Každý člověk má charakteristickou vůni. Ty zrovna voníš po kávě. Máš ráda kávu, že? Líbí se ti, jak voní? Já mám rád vůni jasmínu. Ona jde cítit silně po jasmínech. Lidská vůně je velmi přitažlivá. Ale její je pro mě jako… jako… hm, když žralok ve vodě ucítí krev, změní se na fanatického dravce s úmyslem zabít a dostat co nejvíce krve raněné kořisti. Ona je to raněné zvíře. Já žralok. Ano, tohle je přesné přirovnání.“


„Ach… ehm… no, tak to tě asi bude zajímat, že tě má vyučovat bulharštinu…“


„Nepřipadá v úvahu. Brumbál změní názor, nemůžu s ní zůstat o samotě,“ namítl upír. Nepochyboval, že Brumbál jeho důvody pochopí.


„Mám hlad,“ povzdechl si.


„Za chvíli skončí porada, Molly ti něco připraví, když jí řekneš. Nebo můžeme někam s Caisi zajít,“ navrhla Nymfradora a hrála si s cípem jeho košile. Když mlčel, zvedla hlavu. Upřeně jí pozoroval, napůl vážně a napůl pobaveně. Pochopila.


„Ou, ehm…“ zarazila se.


„Večer půjdu lovit, neboj,“ rozesmál se. Atmosféra se uvolnila, alespoň si to Nym myslela a Pavouk jí v tom velice rád nechal. Ať se snažil, jak chtěl, jasmíny ze své hlavy dostat nedokázal.


„Půjdeme dovnitř? Nebo chceš jít domů? Caisi může pohlídat Ron s Hermionou,“ navrhla a pohladila ho starostlivě po tváři. Usmál se na ní.


„Hermiona je tady?“ zpozorněl. Tohle trochu změní jeho plány. „Nejsem žádná třasořítka. Něco vydržím. Jdeme za Caisi.“


„Dobře. Tak pojď, ty spidermane,“ přikývla. S jeho pomocí si stoupla.
Pavouk si rukávem otřel orosené čelo a vešel do domu. Pustil Nymfradoru před sebe, aby nemusel vejít do kuchyně. Chvíli sečkal, opřený o zeď a s myslí upnutou pouze a jedině k vůni čokolády, než dívky opět přišly.


„Porada se trochu protáhla, mohl bys jí ještě chvíli pohlídat?“ zeptala se Nymfradora. Caisi zatím přešla k němu a v předstíraném obětí mu z kapsy vytáhla bonbon.


„Chvíli?“


„No, až budeš chtít jít, stačí jí sem dát, já už bych někoho sehnala…“


„Já jí budu hlídat klidně po celý zbytek dne,“ zazubil se. Prsty vyhledal bradlo k držadlu u schodů a pevně do něj zaryl ruku. Dveře byly otevřené a on pociťoval jasmín.


„Ehm, dobře. Moc děkuju, Pavouku. A ještě něco… Brumbál s tebou chce mluvit. Máš jít dovnitř.“


„Co? No ale… to nejde… já nemůžu…“ zpanikařil a ruce zaťal ještě víc. Cítil, že dřevo už svou silou promačkává. „Řekni mu, ať za mnou po skončení porady přijde. Že mu musím něco moc důležitého říct, jo?“


„Dobře. Tak za chvíli,“ mávla rukou a vešla znovu do kuchyně. Moc jí to nezáviděl, ono sedět na židli a snažit se vnímat nudný proslov o ještě nudnějších věcech je vlastně v celku nudné.


„Tak pojď,“ povzdechl si, ale ještě než vykročili, podíval se na sloupek. Dřevo bylo doopravdy promáčklé a dokonale byl vidět otisk jeho prstů s dlaní.

„Jak jsi to udělal?“ prohlédla si to obdivně Caisi.


„To víš, kdybys jedla ovoce místo čokolád, tak bys to zvládla taky,“ pokrčil rameny a strčil si do pusy lízátko.


„To doma slyším pořád, jez ovoce… nech ty čokolády…“ imitovala malá Tonks.


„Myslí to s tebou dobře,“ mírnil jí.


Isaldora nafoukla pusu a vyběhla schody po dvou. Pavouk pokojně vešel do třetího patra a houkl na malou, která byla o dvě patra výš.


„Sem jdeme, Caisi,“ usmíval se spokojeně. Malá překvapeně vykoukla za zábradlím.


„Co? Proč jsi mi to neřekl dřív?!“


„Ty ses mě neptala přeci,“ pokrčil rameny. Z horních pater se ozval rozzuřený dusot.


„Jdi první,“ uvolnil naštvané dívce cestu. Is rozzuřeně vydechla, neomaleně čapla za kliku a dveře rozrazila.


Pokoj se třemi postelemi obývali pouze dva mladíci. Navlas stejní zrzci právě seděli na zemi a pokapávaly toasty od jejich matky lektvarem. Když děvče rozrazilo dveře, oba se nahrnuli před tác.


„Zdá se, že toasty bez lektvaru na vznik boláků vám nechutnají,“ pousmál se Julius. Pak si uvědomil, že ti dva ho ještě neznají, nanejvýš z novin či vyprávění. Nevěděl, zda doufat v to první nebo druhé.


„My se asi ještě neznáme. Já jsem Pavouk, nový člen Fénixova řádu. Můžete mě znát také jako Zjizvence, hrubého a nebezpečného upíra s pusou od krve. Ale tomu nevěřte, reportéři si v záchvatu psaní při rozhovoru ledacos přimyslí, já na ústní hygienu dbám obzvlášť,“ prohodil provokativně a koutky úst roztáhl v úsměvu. Rozevřené rty odhalily nablýskané tesáky, které před chvilkou schválně protáhl.
Ginny, která před pár vteřinami přišla, se rozesmála, když uviděla jeho provokace. Pavouk o ní samozřejmě věděl, její květinkovou vůni cítil už od druhého patra. Otočil se na ní a úsměv roztáhl ještě víc.


„Ty nevyděsíš, už o tobě a tvém jiskrném humoru slyšely ode mne,“ svěřila mu a protáhla se kolem něj za bratry.



„Takže ty budeš ten slavný Zjizvenec. Teda, představoval jsem si Tě jinak. Pleť bledšího odstínu-“


„-neprokrvené rty, přes které čouhají dva zuby dlouhé jako Ronovo nehty. Prostě stokrát hezčí a poměrně starší.“


„I tak nás ale těší,“ zazubil se Fred a natáhl k němu ruku. Pavouk mu věnoval milí úsměv a natáhl ruku k druhému dvojčeti.


„Počkám, až nebudeš mít v dlani ten probíječ,“ mrkl na Freda a stiskl ruku Georgovi. „Pavouk.“


„Fred.“


„Dobře, Georgi.“


„On vás rozezná,“ upozornila je Ginny a nedůvěřivě dloubla do sendvičů. Jídlo nechala jídlem a raději si sedla na postel.


„Jak to?“ podivil se George.


„Můžete vypadat stejně, ale jdete cítit jinak. Tohle je Caisi.“


„Těší nás,“ pozdravily dvojčata a pohledem sklouzli níž k malé dívence. „Ty cítíš náš přirozený pach?“


„Samozřejmě, Frede, já sem ti říkal, že se máš jít po famfrpále osprchovat,“ ozval se George, když si sedal zpět k sendvičům. „Račte si sednout, místa je dost.“


„Tys ale taky nešel, viď, Georgi?“ řekl Pavouk. Oči mu pobaveně jiskřily. Ginny s Fredem se rozesmáli na bratrův účet. „Tak co obchod? Jak se daří?“


„Kejkle nám vynáší, pravděpodobně rozšíříme prodejny i jinam. Jen přemýšlíme kam, ony jsou Prasinky sice navštěvovaný, ale kupovaly by vlastně jen studenti a je pustí jednota čas, tím spíš v téhle době,“ zachmuřil se Fred.


„Možná bych vám mohl pomoct. Brumbál mě poslal do zahraničí, to přece není špatná příležitost. Mohl bych tamním lidem, hlavně studentům, rozdat propagační letáky a přes soví poštu byste mohly dodávat,“ navrhl Pavouk. Sedl si na zem vedle Ginny, ale díval se hlavně na dvojčata. Tušil, že se na něj dívá, nejspíš jí překvapila zpráva o jeho misi.


„To není špatný nápad. Kdy odjíždíš?“ řekl George a vyměnil si s bratrem překvapený pohled. Tohle mohla být jejich šance, což si oba dva dobře uvědomovali.


„Já nevím, dostanu lek-“ zarazil se, když postřehl pohyb kliky u dveří. Nevěděl, jak tajné tyhle informace jsou, asi by je neměl takhle zveřejňovat.


„Dobrý den. Neruším?“ vynořil se zpoza dveří ředitel. Všechny si je s mírným úsměvem prohlédl a pohledem skončil u Pavouka. „Můžeš na chvíli, Juliusi?“


„Samozřejmě,“ přikývl a skokem byl na nohou. „Pohlídáte Caisi? Hned se vrátím.“


„Jo, jasně,“ přikývla dvojčata a potěšeně se na sebe podívala. Julius znejistěl, ale přeci jen odešel.


„Albus-“ začal, ale znova se zarazil.


„Počkej, chlapče. Půjdeme do salónku, jsem přeci jen starý člověk a mám právo na sezení, nemyslíš?“


„Ehm, jak myslíš ty,“ pokrčil rameny. Ruce vložil do kapes a poslušně následoval svého šéfa. Profesor na svůj věk chodil dost svižně, takže již brzy za sebou zavírali dveře komnaty.


„Proč jsi nešel dovnitř? Nymfradora ti měla vzkázat, ať přijdeš,“ zamračil se Brumbál a ze svých dlouhých prstů udělal stříšku. Pomněnkové oči si Pavouka bedlivě přeměřovaly.


„Nešlo to. Ta žena uvnitř… špatně na ní reaguji. Nezlobte se, profesore,“ polkl a posunul se v křesle. Jeho oči kmitaly po místnosti a on začínal být nesvůj. „ale já mám na ní… chuť.“


Obočí Albuse Brumbála neuvěřitelně rychle vyletělo nahoru a na tváři se zračil šok. „Co prosím?“


„Nenuťte mě to opakovat,“ povzdechl si.


„Juliusi, ovládej se!“


„Já za to nemůžu, jenže ona… ona tak nádherně voní, ten lovec ve mně v ní vidí kořist.“


„Nuže, co se dá dělat?“ povzdechl si stařec a zvedl se z křesla. Pavouka napadlo, že si snad ani nemuseli sedat. „Budeš se muset ovládat. Berme to jako zkoušku důvěry.“


„Co prosím? Vždyť jí sním!“ podíval se na ředitele hystericky a šokovaně vyskočil z křesla.


Na dveře zaklepala další osoba a rovnou vešla dovnitř.


„Profesore,“ kývla žena hlavou. Pak sjela pohledem i na druhého muže.


„Seznamte se. Tohle je Julius- Juliusi, tohle je Adriana Rothová, tvá profesorka bulharštiny. Pavouk je upír, jak Ti s radostí zrovna předvedl," prohodil Brumbál, když Pavouk znenadání, ale nechtěně, proměnil svůj vzhled, "a je odborník na černou magii, vrhání nožů a lihoviny všeho druhu. Nedostatky brzy poznáš sama. Adriana je dcera vlkodlaka a čarodějky, tedy -omlouvám se za ten výraz- kříženec. Je odborník na jazyky. Ty pro změnu velmi brzy poznáš její intelekt, hochu.“


„Adriana,“ natáhla k němu ruku.


„Pavouk,“ zavrčel nenávistně. Nevšímal si její napřažené ruky, jen si jí chvíli zle prohlížel a pak se s očekáváním otočil na Brumbála. Ředitel na jeho chování nic neřekl, ale on poznal, že to velmi brzo napraví.


Adriana očividně znervózněla. Ruku, kterou Pavouk nepřijal, nejistě stáhla a zčervenala. Její oči se soustředily na podlahu, výjimečně je zvedla k profesorovi.


„No,“ přerušil ticho Julius a dál si vyměňoval naštvané pohledy s Albusem.


„Očividně to bude vše. Snad jen by se hodilo vědět, kdy začneme?“


„Můžete hned, oba máte času dost,“ navrhl Albus najednou. Než Pavouk stačil cokoliv namítnout, už stál u dveří. „Hodně štěstí. Nashledanou.“


„No počkejte, já musím hlídat Caisi!“ vykřikl do dveří.


„Nemusíš. Tonksová už s Isaldorou odešla,“ ozvala se Adriana a pohlédla mu do očí. Teď se vůbec nepodobala té zakřiklé dívce, jež se před Brumbálem zdála. Její pohled byl vzdorovitý a… provokativní.


Pavouk stáhl rty do úzké čárky a snažil se přestat vnímat jasmínovou vůni. Cítil, že nehty si vyryl do dlaní otisk, z něhož začala odkapávat krev.


„Můžeme začít, nebo se tu budeš pořád snažit vyvléct? Brumbál neříkal, že jsi až takový srab a nešika.“


„Gr…“



Protrpěl základní hodinu, než mu Ginny dala přijatelnou výmluvu na odchod. Jeho první dojem z Adriany byl naprosto mylný. Pavouk se nesnášel.

Nesnášel se, protože dokázal cítit touhu k ní takovou, jako dokázal cítit jen k jedné ženě. Protože vůně jasmínů ho omamovala a on ztrácel kontrolu nad sebou samým.

Nesnášel se, protože vytěsňovala z jeho mysli jedinou ženu, které byl plně oddán srdcem. Nesnášel jí, protože mohla zničit to, co si ve svém životě vybudoval a zároveň ho pouhá její přítomnost dělala šťastným, a nesnášel sebe, protože byl tak hrozně slabý…






Zelená tráva na útesu zářila díky zapadajícímu slunci, jež se zbarvovalo do nádherně teplé oranžové barvy, skoro červené… chladný větřík si pohrával s jejími šaty, když se mu opírala o hruď a s rozevřenou náručí se nakláněla ze srázu… přes krajinu se odrážel dvojí šťastný smích, co dokázal každému vehnat do tváře úsměv…



„Hej! Neokolkuj tady, nestíháme,“ zařval cizí hlas do jeho ucha, až nadskočil leknutím. Okamžitě mu zmizel úsměv ze rtů, alespoň ten šťastný a široký úsměv, a on se znovu pustil do práce.


„Promiň, no,“ zažvatlal nespokojeně, neb se mu ani v nejmenším její vyrušení nelíbilo. Když propadl nostalgii, nesnesl vyrušování.

Žaludek mu sužoval stesk, jak toužil znova obejmout její křehké tělo. Tlak narůstal, pokud pomyslel na tu dokonalost samu. Ruce svrběly, když si vybavily hebkost sametové pokožky. A srdce křičelo bolestí, když si uvědomil, že v jejích očích už nikdy život nespatří…


„Rachel, já dneska prostě nemůžu. Nezlob se,“ vyrazil ze sebe přerývavě, odhodil hadr na pult a takřka vyběhl z baru, odkud se přemístil k branám Secreta.
   Nohy ho neposlouchaly, bezúnavně běžely ke starým stromům a ještě dál, oči pálily a z hrdla se ozývaly nelidské skřeky. Neuvěřitelnou rychlostí proběhl skrz pozemky, prodral se okolo dubů a oběhl třpytivé jezírko, jen aby zpozoroval jejich milované místo a…

Šedé zlověstné mraky obletovaly okolo měsíce, jenž mu ozařoval cestu a zároveň se odrážel v hlubokém jezeru, zmrzlá tráva, pokrytá vlhkými kapkami, jemně křupala pod dopady podrážek, mohutný strom, plný temně zelených lístků, lehce povlával svými větývkami a jen pár vyvolených z nich smělo něžně hladit bílý náhrobek…

Doběhl až k němu, padl na kolena a zběsile kámen objal. Tělem mu trhaly vzlyky, pouhé vzlyky, slzy téct nikdy nedokázaly. Trochu se dusil, jeho dech byl špatný, ale jeho mozek se spíše snažil upokojit rozervané srdce...









Komentáře:

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: