Doporučujeme: Snadné sdílení souborů | Italo.cz | Zkus to jinak - logicky | Zkracovač dlouhých adres | Stahovač videí z YouTube | TV program | Služby pro Váš web

Orion — Štěstí není vše, tak na fantazii

19.První úkol

Datum: 28. 8. 2007 22.32 | Autor: Orion | 3206× | Kategorie: Když slunce zapadá... | Komentáře: 7
19. První úkol




   PRÁSK!!!

„Pardon, tohle se mi moc nepovedlo,“ zakuckal se Pavouk a začal rozhánět kouř, který po jeho přemístěním vznikl. Když usoudil, že tomu vlastně moc nepomůže, vstal a šel si sednout na jednu volnou židli u Brumbála a Tonksové. Dnes byla svolaná schůze řádu a on byl kupodivu pozvaný. Brumbál sám mu poslal po Fawkesovi lísteček.

„To máš recht, Zjizvenče,“ zavrčel Moody okamžitě a pod hábitem na něj namířil hůlkou. „Jak si vůbec můžeš dovolit přijít na schůzi pozdě, když už si byl přijat?! To je pohrdání! Brumbále, copak mu nic neřeknete?!“

„Nerozčiluj se, Alastore. Přestože schůze začala již před půl hodinou, Julius má pouhé dvouminutové zpoždění,“ uklidnil ho mírumilovně ředitel a posunkem Pavoukovi naznačil, že si smí sednout.

„Dobrý den,“ pozdravil je mladík a nervózně se ošil, když si uvědomil, kolik na něm lpí pohledů. Zhluboka se nadechl, a když Brumbál vysvětloval Pavoukův pozdější příchod, vyplázl na Moodyho zlomyslně jazyk. Ten lehce zrudl v obličeji a nenápadně si přejel prstem po krku.

„Takže, dovolte mi pokračovat,“ získal nazpět Brumbál pozornost osazenstva a pokračoval ve svém proslovu. Julius se mezitím otočil na Nymfradoru a kývl na pozdrav. Pak se otočil zpět k řediteli. Prvních pět minut se pokoušel dávat pozor, ale pak to vzdal. Kdo co řekl, co je potřeba uhradit či kdo chce ochranu, to ho opravdu nezajímalo. Dobrou půl hodinu koukal zapškle do jednoho místa, nejspíš napůl spal, dokud ho alespoň něco trochu nezaujalo.

„…a proto myslím, že by nebylo na škodu, kdybychom na to místo dosadili někoho od sebe. A jistě se mnou souhlasíte, že z nás všech se na to hodí nejvíce Julius.“

„Zjizvenec?!“ ozvalo se udiveně sborem.

„Co-co co je?“ napřímil se na židli Pavouk a rozespale se rozhlížel okolo sebe. „Já? Co? Proč?“

Brumbál se opřel lokty o stůl a masíroval si spánky, aby nikdo neviděl jeho cukající koutky, Pošuk si pohrdavě odfrknul, zrovna tak jako Remus, a Nymfradora se hryzala do rtu.

„Co je?“ zašeptal k ní Pavouk.

„Spinkej dál,“ poradila mu šeptem. Odfrkl si a otočil se zpět k Brumbálovi.
„Já ti to řeknu pak,“ mrknul na něj a pro zklidnění si odkašlal. „Jsem rád, že se mnou souhlasíte a stejně tak, že můžeme tuto záležitost uzavřít. Tímto teda rozpouštím dnešní poradu. O další vám dám včas vědět. Nashledanou, přátelé.“
S tímto Brumbál vstal, stejně jako ostatní, zasunul pečlivě svou židli a posunkem Juliovi naznačil, ať jde s ním na chodbu.

„Takže, Juliusi, já ti zopakuji tvůj úkol-“

„To víte tak jistě, že to přijmu?“ pozvedl Pavouk obočí.

„Ano. Sám jistě moc dobře víš, že i když s tím někdo třeba nesouhlasí, tak pokud bys tento úkol odmítl, srazil by sis u ostatních autoritu a brali by tě za… řekněme za sraba. A také- pro tebe je to výzva, přiznejme si to,“ vyjasnil Brumbál svou jistotu a v očích se mu lišácky zablýsklo.

„Tedy takto… Kruval před rokem ztratil ředitele a bulharské ministerstvo kouzel na tento post dosadilo velmi důležitého kouzelníka. A to samozřejmě není nic divného, ovšem náš problém tkví v tom, že tento důležitý kouzelník se jasně nevyjádřil v tom, na jaké je straně. Nemyslím, že by se chtěl přidat k tvému otci, spíše má strach o sebe a o svou rodinu nebo nemá zájem prolévat další krev, avšak i přesto je pro nás důležité, aby se jasně vyjádřil,“ svěřil svůj názor Brumbál vážně. „Tvým úkolem je, dostat se do Kruvalu jako profesor Černé magie či něčeho jiného, ovšem momentálně je volný tento post, a dávat na ředitele pozor. Zajistit mu bezpečnost, a tak dále.… Zkrátka buď jeho stínem, ale netlač na něj, nechceme, aby zpanikařil.“

„Rozumím. To beru, já jen… neumím bulharsky,“ přešlápl nejistě.

„S tím nebudeš mít problém, neboj. Pokud chceš, mohu ti sehnat učitele na bulharštinu. Takže jsme domluveni? Dobře, tedy se u mě ještě během dneška stav a já ti dám nějaké podklady, ano?“

„Nešlo by to už teď? Alespoň budu mít více času.“

„Brumbále, já mu nevěřím,“ ozval se klapot a Moody se postavil mezi ně. „Je to upír, nechápu, proč mu tak důvěřujete. Zabíjí lidi, měl by jít do Azkabanu a nebo rovnou dostat mozkomorův polibek.“

„Pošuku, nepleť se do věcí, do kterých ti nic není, a přestaň vířit vodu,“ zavrčel Pavouk. Moody mu už opravdu začal lézt krkem a on měl takovou chuť se ho nějak zbavit. Věděl ale, že kdyby se Pošukovi něco stalo, zavřely by se mu dvířka do Brumbálovi důvěry, ne-li rovnou do celého společenství těchto kouzelníků. Jinak samozřejmě nechtěl zabíjet, když nemusí.

„Alastore, každý z nás má již nějaké plány na následující měsíc a také povinnosti k rodině, jediný Pavouk má čas i možnost. Stejně tak ho neznají, na rozdíl třeba od tebe. Je z nás nejvhodnější, a pokud bude souhlasit, tato záležitost je již uzavřená,“ zakončil rozpravu s Moodym a otočil se zpět k Juliusovi. Alastor lehce zrudl vzteky, pak odkráčel a naštvaně si brblal něco o slepé důvěře s pošetilostí.

„Pokud ti to bude vyhovovat… Pojďme tedy ke mne do ředitelny,“ pobídl ho a oba se díky letaxu dostali do ředitelny. Brumbál se lehce oprášil, přešel ke svému stolu a začal se přehrabovat v hoře pergamenů.

Julius se zatím rozhlédl. Ano, ředitelna vypadala pořád stejně, snad jen přístroje byly znovu opraveny. Stoupl si za ředitelský stůl a polil ho zvláštní pocit. Najednou si připadal jako neposlušný studentík, který něco vyvedl a jeho ředitel si ho zavolal na kobereček. Kolikrát asi tak stál na tomhle místě? Ať už tady v Bradavicích nebo na jeho minulých školách.

„Á, tady mám ty podklady,“ zajásal Brumbál, když vytáhl složku pergamenů. Sedl si k sobě do křesla a pobídl i Juliuse. „Myslím, že získat místo profesora nebude pro tebe nikterak těžké. Uchazečů bude poskromnu. Ředitel si potrpí především na dochvilnost. A to velmi, pokud přijdeš na pracovní pohovor pozdě, budeš pro něj nespolehlivý a rovnou tě vyrazí. Dále ocení dobře odvedenou práci. Pokud na tebe bude více stížností, je schopný vyhodit tě na hodinu. Myslím ale, že, hm, vetřít se mu do přízně nebude příliš těžké, tedy pro tebe ne. A ty by jsi u něj mohl dokonce uspět už svým jménem a rodem, nejspíš tě bude alespoň vzletně znát.“

Pavouk se zarazil, než věnoval řediteli nedůvěřivý pohled. Snaží se ho snad naštvat?

„V nejhorším případě, kdyby ses nijak nemohl dostat na to místo, ti zbude jediné… nějak šikovně a nenápadně na chvíli indisponovat tvé konkurenty,“ povzdechl si Brumbál a nahlížel do složky. Pavouk šokovaně zamrkal. Brumbál po něm chce špinavou prácičku? Brumbál?! No, i když… mohl to čekat, Pavouk s tímto přeci problém nemá. Sice mu to přijde dost zvláštní, přeci jen- dobrácký Brumbál a špinavá práce?-, ale tohle mu vyhovuje víc.

„Zajímavé, jak elegantně se dá říct: jdi a zbav se ho,“ broukl zdánilvě bez hlubšího významu. Albus se hraně, jak Pavoukovi došlo, mírně zarazil a podíval se mu přímo do očí.

„Můžete klidně pokračovat, já přeci nic neřekl,“ usmál se takřka svatě. Ředitel se na něj ještě chvíli díval, než znovu pohlédl do lejster.

„Nejspíš ti nebude Černá magie nikterak dělat problémy, že?“ pozvedl hlavu opětovně, načež jí znovu sklonil, protože mladíkův výraz byl jasný. „Dobrá, tady máš něco o řediteli jako takovém, to jest: bydliště, místo narození, životopis, rodina…“ podal Pavoukovi jednu poměrně slabou složku, „tady je něco málo o životě tvých kolegů,“ natáhl k němu ruku s další, tentokrát silnější, složkou, „a zde je plán Kruvalu, informace o tvém postu, prozatímní návrh rozvrhu o náplních v jednotlivých hodinách, historie Kruvalu, co vše zavrhuje tvé nové místo a samozřejmě i ukázka listin, které budeš muset vyplňovat- tím je myšleno veškeré papírování,“ dořekl a podal mu poslední podklad o šířce minimálně čtyř palců.

„Není toho moc, jak zajisté sám uznáš,“ přikývl Brumbál spokojeně.

„Ne, vůbec,“ podíval se na něj Pavouk zle od pro něj nechutné hory papírů.

„To jsem rád,“ usmál se Brumbál bodře. „Nemáš chuť na citronovou zmrzlinu?“

„Děkuji, rád bych, ale ještě něco mám,“ zalhal okamžitě a naoko smutně si povzdechl. „Mimochodem- to jste psal vy sám?“

„Ano, já sám,“ zamračil se ředitel a Julius zaregistroval, jak přes sklíčka brýlí
zmateně mrkl.

„Aha, dobře, děkuju,“ přikývl a vstal. „Budu muset jít, Albusi. Kdybych potřeboval s něčím poradit, určitě se vám ozvu, nebojte.“

Otočil se i s papíry v náručí a drze se před odchodem usmál.







„Benedikt Dimitrij Altanov Rosenberg… v mládí se kvůli rodičům často stěhoval, přestože jeho rodina vlastnila velké sídlo v Bulharsku… matka Ruska, otec Bulhar… mistr v lektvarech… potomek slavného rodu… narozen roku 1888… počkat, 1888? To se mi nezdá…“ zarazil se Pavouk a protřel si již tak zarudlé oči. Přiblížil si životopis blíž k obličeji, avšak ani to mu nepomohlo, přestože klížil oči. „Je to sedmička… nebo snad devítka? Ne, počkat, to musí být šestka…“

„Skoro, sedmička,“ pomohla Nicol a sedla si vedle Pavouka v jeho oficiální pracovně. Do té neoficiální se mu moc nechtělo, sám nevěděl proč. Dívka krčila nos nad lejstrem, dokud to Pavoukovi nedošlo a složku s bouchnutí nezavřel. Zle se po ní podíval, což jí bylo jedno a vyprázdnila jeho burbon.

„Nějaká oprsklá dneska,“ poznamenal a se zívnutím se protáhl v křesle.

„Stane se,“ pokrčila rameny.

„Oprsklá a ještě unuděná, koukám,“ pohlédl na ní, zvedl se z křesla a nalil si vlastní burbon. Pohlédl na nálevkovou dózu s karmínově rudým burbonem a spokojeně si prohlédl naleštěného skleněného koně na víku.

„Unavený a rýpavý, koukám,“ přisadila si Nicol a dolila svou sklenku, stojíc vedle něho. Opřela se o stolek a uvolnila postoj. Pavouk se od ní kousek odtáhl, opřel se dlaní o povrch stolu a zkoumavě si jí prohlédl.

I když se uvolnila, byla pořád v jejím postoji zvláštní přirozená elegance. Stejně tak to bylo i u Lukase. Pavouk tohle postrádal, nikdy nebyl podle nějakých dokonalých měřítek. Ona ano.

„Proč na mě tak koukáš?“ podívala se na něj zpříma a přistoupila blíž.

„Proč bych nekoukal?“ naklonil hlavu a podíval se jí do světlých očí.

„Protože pak mám chuť tě políbit?“ naklonila provokativně hlavu na druhou stranu a kdyby nesklonil hlavu, hraně se nezasmál a nepřešel zpět ke složkám, opravdu by ho políbila. Takhle se za ním jen mírně nechápavě, ale spíš zkoumavě podívala. On sám přesně netušil, proč ustoupil, ale… ne, nevěděl.

Jenže když to řekla, polil ho zvláštní pocit úzkosti. Sevřelo se mu břicho a pocítil zvláštní nechuť. Ne z ní, nýbrž z něho samotného. Co když to něco málo, co mezi ním a Nicol je, bere ona nějak vážněji a dělá si snad naděje? Nebo rovnou počítá s tím, že spolu chodí? Nechce jí přece vodit za nos… Na druhou stranu to tak spolu měli vždy. Ale teď to řešit nebude, vždyť už ho skoro přemáhá spánek.

„No, když dovolíš, já si půjdu lehnout, jsem strašně unavený. Dobrou noc, Nicol, krásně se vyspi,“ popřál jí Julius nejistě.

„Počkej. Stalo se něco? Zdáš se mi… odtažitý, takový formální, bez zájmu,“ přešla k němu a starostlivě mu položila ruku na tvář.

„Ne, kdepak. Všechno je v pořádku,“ usmál se na ní mile. Příjemně ho zahřála její starost a zdálo se mu, jakoby odplavila clonu napjetí, která se s ním už nějakou dobu nese.

„Když to říkáš ty,“ usmála se i ona, než ho pohladila po tváři. Pak Julia krátce objala a s přáním hezké noci odešla. Julius se za ní ohlédl, takřka hned ale vzal složky a odešel spát také.







Pokud něco neměl rád, byly to protivné sluneční paprsky, když on chtěl ještě spát. Proti nim mu nic nepomohlo a vylézt z postele, aby zatáhl, se mu zdálo až moc namáhavé.

„Moment, vždyť já včera ale zatahoval,“ zamračil se. Vylezl z postele, odhodil peřinu stranou a navlékl se do toho, co měl nejblíže.

„Jo, to je pravda, ale tak sem si říkala, že už bys mohl vstávat… Ale jestli jsi ještě ospalý, já tě na večeři můžu klidně ještě vzbudit, co bych pro tebe neudělala…“ prohlásila ironicky Anna, sedící v křesle u okna. Slunce nevycházelo, nýbrž už skoro zapadalo.
Julius na ní rozespale pohlédl a raději zamrkal. Její hlava s částí hrudi zakrývala slunce, které jí silně ozařovalo, až ho z toho bolely oči.

„Já si taky myslím,“ protočil oči se zívnutím. Z pod postele šáhl pro batoh s převlečením Damiana, dal si ho na záda a vydal se do kuchyně.

„Sandra pro tebe připravila lektvar. Je v kuchyni,“ poradila mu Anna, když se k němu přidala.

„Děkuju,“ broukl. Nejspíš by už měl přestat s tím odstupem, který si u nich za poslední dny vypěstoval. Zdá se, že oni i on budou mít jiný názor, s tím přeci nic udělat nemůže.

„A tak jak se máš, děťátko?“ usmál se na ní, objal jí levou rukou okolo ramen a přitáhl si jí.

„Já… no, jde to…“ zarazila se na chvíli, ale skoro okamžitě ho objala pravou rukou okolo pasu a šla s ním až do kuchyně.

„Dobré ráno, popřípadě večer,“ pozdravil Nicol s Casandrou, které si povídaly u stolu. Batoh hodil na židli a hned se hnal k lednici. „Tak jak se máte, dámy?“

„Klidně seď, já ti něco udělám,“ položila mu na rameno dlaň Anna. Julius se na ní děkovně usmál.

„Vlastně dobře,“ prohlásila Nicol.

„U tebe se dá říct, že vlastně i víc než dobře, viď?“ drkla do ní loktem Sandra a začala se hihňat. Pavouk nechápavě pozvedl obočí a rentgenově se zadíval na Nicol.

„Prošvihl jsem snad něco?“ začal se usmívat.

„Ale ne, vůbec. Všechno je stejné, tady se nic nedělo,“ ozvala se okamžitě Nicol a horlivě vrtěla hlavou. Sandra za jejími zády mu na ní ukázala a ve vzduchu načrtla srdíčko. Pavouk chápavě přikývl a začaly mu cukat koutky.

„Tak když to říkáš ty…“ pokýval hlavou. Pokud Nicol někoho má, vyřešilo by to jeho problém ze včera.

„Děkuju,“ usmál se na sestru, když před něj položila talíř s jídlem. Anna nad tím mávla rukou a pohladila ho po vlasech. Pavouka to mírně udivilo. Skoro mu připadalo, že je ráda, že pro něj něco může udělat. Když si sedla vedle něj, podíval se na ní. Šťastně si ho prohlížela a v očích měla nezměrnou lásku. Pavouka to kupodivu docela vyděsilo, ale navenek to nedal znát. Snad jen ještě víc rozšířil úsměv.

Nejistě tedy polkl sousto a zbytek jídla v rychlosti snědl. Odnesl talíř, batoh si hodil přes rameno a objal Annu zezadu okolo ramen.

„Bylo to moc dobrý. Možná že se jednou ještě přece jen vařit naučíš,“ pošeptal jí polohlasně se škodolibostí. Anna se po něm dozadu ohnala, ale on její ruce hbitě uhnul. Dal jí pusu do vlasů a dal se na odchod.

„Nezapomenul sis tu něco?“ nadhodila Sandra, než vyšel ze dveří. Pavouk se na ní nechápavě otočil. Žena ukázala na dřevěnou linku, kde stály lahvičky s lektvarem.

„Trošku,“ přiznal a vrátil se pro zapomenuté věci.

„Myslím, že trošku víc, když k tomu přidáš tohle,“ otevřela dlaň, čímž tak ukázala Juliův rodový prsten v celé jeho kráse. Julius se na něj chtivě zadíval, než ale stačil cokoliv říct, už ho po něm Sandra hodila.

Natáhl si jím nesmírně ceněný prsten na pravou ruku, přelétl všechny pohledem a odešel ke dveřím. „Nashledanou, dámy.“








„Zdravím, Leo,“ pronesl ochraptěle. „U černokněžníka“ byla atmosféra na krájení, jako vždy. Návštěvníci mluvili tiše a často se obezřetně rozhlíželi. Někteří byli roztěkaní, takže Luigi často nadával na jejich neopatrnost.

„Nazdar, Vlku,“ pozdravil ho Leonardo po otočení. Kývl na své společníky a šel kousek na stranu s Juliem. Rozhlédl se, zda je někdo neslyší, a pak mu stiskl rameno.

„Ten chlap na tebe čeká vzadu, jdi přes Luigiho. Je drahý, ale je dobrý. Kvalita. Myslím, že lepšího v jeho řadách bys nenašel, tedy momentálně, víš přeci jak to chodí,“ zašeptal k Pavoukovi. Leonardo přešlápl a nervózně se na něj podíval.

„Vlku, já… můžu se zeptat, na co ho potřebuješ? Stalo se snad něco?“

„Je to jen kšeft, Leo. Nemůžu a ani nechci o tom mluvit. Ale díky za starost, vážím si toho,“ kývl důvěrně hlavou a plácl ho přes záda. „Myslím, že bych měl jít.“

„Jo, asi jo. Ahoj.“

„Ahoj, Leo,“ rozloučil se Pavouk. Rázným krokem přešel k Luigimu a dal si hodně záležet na tom, aby jeho došlápnutí byla slyšet.

„Ahoj, Vlku. Čeká na tebe vzadu,“ vychrlil Luigi podlézavě a pozvedl mu pult, aby prošel. Julius na něj kývl a šel dál.

Pavouk prošel do zadní místnosti a s prásknutím otevřel hledanou místnost. Uvnitř byl jen malý, kulatý stolek se dvěma židličkama a samozřejmě muž. Podlaha byla pokrytá parketami a na zdech nebyly naneseny malby, nýbrž byly oblepeny v celé své šířce i výšce zrcadly. Juliusovi okamžitě došlo, že tohle je místnost s tanečními účely, on sám ostatně pár takových na hradě má.

„Zdravím. Než začneme, buďte od té dobroty, zajistěte místnost protiodposlouchávacím zaříkadlem,“ požádal muže, jež jej uposlechl. Pavouk ze sebe zatím shodil kápi, což zrovna obvyklé mezi obchodníky na první schůzce není, natož aby si plášť sundaly celý, jak on přesně udělal. Samozřejmě ale vypadal jako Damian.

„Takže, abych vás seznámil s vaší prací,“ zavedl rozhovor Pavouk a z kabátu před muže na stolek vyhodil dvě složky, „chci, aby jste je našel. Neublížit, najít. U ženy by vám mohlo pomoci, že by sebou měla mít svého syna a vlka. Fotografie a další poznámky jsou ve složce. U něj… no, nevím, co by mělo být nápomocno u něj, krom jeho vzhledu, ale fotografie je v druhé složce. Každopádně vás musím upozornit, že je velmi, velmi všímavý, o to víc nebezpečný. Kdybyste s ním přišel do styku, nedělalo by mu problém se vás zbavit. Tím nechci říci, že bych vás podceňoval.“

„Rozumím.“

„Hm. Škorpion, že? Pokud jde o platbu, Škorpione,“ pokračoval a v duchu si odškrtl ze seznamu další potřebnou věc. Sáhl znovu do kabátu a vhodil na stůl tři nadusané měšce galeonů, „preferuji padesát procent před a padesát procent po. Jen si nejsem jistý, kolik bys chtěl. Takže do začátku budu štědrý,“ zapřísáhl se a jeho slova potvrdilo cinknutí dalších šesti měšců.

„Konečná cena se stanoví až po práci,“ upozornil Škorpion, než ze stolu stáhl každý měšec do posledního spolu se složkami.

„Souhlasím. Byl bych rád, kdybych na tebe měl nějaký kontakt a ty na mě. Ušetřilo by nám to spoustu starostí. Samozřejmě se neptám, kde žiješ, ale sova nebo…“

„Stačil by telefon?“ zeptal se Škorpion a Pavoukovi málem vypadly oči z důlku.

„Telefon? Ehm, samozřejmě,“ přikývl překvapeně. Škorpion položil na stůl kousek papírku a odešel. Julius se pro papírek natáhl a přečetl si ho.

„Vizitka?! U Natasovo bradky, co to má znamenat?! Zdá se, že za posledních dvě stě let se obchod na černém trhu posunul o pořádný kus dopředu,“ brblal si nespokojeně, jelikož mu předchozí stav naprosto vyhovoval. Popadl plášť a vyrazil
z pokoje pryč.

A baru mávl na Luigiho a potřásli si rukou, při té příležitosti mu v té jeho nechal nemalý peněžitý obnos. Luigimu na tváři vyrašil úsměv a uklonil se, jak jen mu jeho revmatické kosti dovolily.

Leonardo, když uviděl Julia vycházet, vstal od stolu a znovu k němu přišel.

„Vše v pořádku? Dobrá. Mám ti vzkázat pozdrav od společného přítele, Chřestýše,“ přešel Leo rovnou k věci.

„Chřestýše? S ním se zrovna moc neznám, ale budiž,“ zamračil se.

„Nedávno jsem se s ním setkal, mám ti něco vzkázat. Tvůj otec, Ty-víš-kdo, se rozhodl přichystat slavnost na počest tvých a Anniných 222 narozenin. Vždyť víš, nafoukaní baroni, rozmazlené dětičky, prostě taková noblesní smetánka… Bude se to konat v Chřestýšovo domě, sám se nabídl. Tvůj otec, Ty-víš-kdo, počítá s Tvou přítomností a prý by Ti neradil, aby ses pokusil o skandál. Pravděpodobně nepřijít. Mám ti tedy vzkázat od Chřestýše, že slavnost začíná sedmou hodinou večerní. Vlku, kamaráde, moc se mi to nelíbí.“

„Slavnost? Copak se otec úplně zbláznil? O co mu jde?“ rozčiloval se Pavouk.

„Pšt, klid, potichu nebo nás uslyší,“ mával hřbetem ruky roztěkaně Leo. Nejspíš tušil, že pod škraboškou Pavouk zbělal vzteky.

„Ještě ty mě poučuj. Ne, promiň, takhle jsem to nemyslel,“ omluvil se okamžitě, když zpozoroval, jak se na židli upír vztyčil a jeho ramena ztvrdla. „Nejspíš se snaží situaci ostatním obeznámeným vyložit tak, že rodinné problémy u nás neexistují, pouze jeho syn se znova dostal do puberty plné horlivosti a vášnivých hádek. Ale ať si to vyloží ostatní jak chtějí, možná by mi tohle nakonec mohlo ještě pomoci.“

Pro mě bude lepší, když budou pochybovat o tom, zda jsem či nejsem na tátovo straně, pomyslel si v duchu. Sice jsem chtěl pořádat nějako oslavu, možná nakonec bude Rodrigo, ale moc se mi do toho nechce… Tak vlastně…

„Leo? Vzkaž Chřestýšovi, že tak vyzývavému pozvání se nedá odolat…“



Podobné články:
17. První den aneb Schůzka na půdě





Komentáře:

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: