Doporučujeme: Snadné sdílení souborů | Italo.cz | Služby pro Váš web | Měření rychlosti internetu | TV program | Zkus to jinak - logicky | Zkracovač dlouhých adres

Orion — Štěstí není vše, tak na fantazii

18. Věrný služebník

Datum: 5. 7. 2007 17.02 | Autor: Orion | 3155× | Kategorie: Když slunce zapadá... | Komentáře: 13

18.Věrný služebník



   „Ale vkus má, to jí musím uznat,“ přikyvoval si Pavouk s pohledem upřeným na malbu Rafaela de Monteka. Před chvílí se vzbudil a první, co udělal, bylo to, že si začal podrobněji prohlížet malbu. Poutala ho, jen se mu něco nezdálo.
Rachel je mudla. Malba „Zrada“ je kouzelnická. Rafaelo de Monteko byl kouzelník. Mudla. Kouzelník. To ne...


Nejistě se otočil. Tak to určitě není. Jen se plete a tohle je shoda náhod. Ne, náhody neexistují. I když... vyjímka zase potvrzuje pravidlo. Ne, ne, ne... tohle je moc zamotané. Rachel je obyčejná mudla. Kouzelnický obraz -obraz, který je jedinečný a jeho cena je taková, že ani Rachel, seč by nad ní stály všichni svatí, by na něj prostě neměla- se k ní dostal úplně jinak. Určitě.
Ne! To je blbost. Musí najít něco, co by mu mohlo pomoct...

Skousl si nervózně ret a začal přemýšlet. V normální kouzelnické domácnosti byl několikrát. Třeba u Weasleyových. Co normálně takový kouzelníci mají? Nedůtklivě přešlapoval a rozhlížel se okolo, dokud mu pohled nepadl na hi-fi věž. Rozhodným krokem k ní došel, stáhl hlasitost z očekávaného maxima na minimum a našel zapínaní. Přepnul menu z CD na rádio a začal ladit. Nacházel normální anglické stanice.


Agresivně šťouchl do ladiče a sedl si ke gauči, kde si dal hlavu do dlaní. Najednou mu vše začalo přicházet podezřelé. Jak by mu mohla tak věřit?! Poznala ho nedávno a už se s ní bavila, nechala ho pracovat za barem a klidně spolu udělali nový bar. Tohle přece nesedělo. Zoufale si rukou protřel oči.



Pojď zamíchat můj kotlík,

vždyť víš, že kouzelnou má moc.

Má horká silná láska

bude tě hřát po celou noc.




Zarazil se, hlasitě polk a zvedl hlavu. Trochu se mu začaly třást ruce, toho si ale ani nevšiml, a jen se upřeně podíval na hi-fi věž, která se sama naladila na kouzelnou stanici.


„To se mi jen zdálo...“ ujišťoval se šeptem.



Ach, srdce mé ubohé, kam se podělo?

Tys kouzlem mi ho vzal...

...mé srdce jsi mi napůl rozerval,

teď chci, abys mi je zpátky dal.




„Ne...“ zazoufal si. Chtěl schovat hlavu v dlaních znovu, ale zarazil se. Je dost velká pravděpodobnost, že tahle holka je tátovo poskok a asi by nebylo zrovna logické, kdyby teď vědomě nastavoval záda.

Vstal a otočil se k posteli. Popadl kožené kalhoty, které včera „vyfasoval“ a černé triko. Oblékl se a sáhl po kožené bundě, kterou -jak mu Ashley řekla se smíchem- má od nich na přivítanou. Nebyl zvyklý na tenhle styl, většinou měl volné věci, ale uznal, že tohle není tak špatné. Dodává to trochu sebevědomí, když je třeba.

Rozhlédl se po pokoji a vyšel ke dveřím bytu. Odemkl si visací zámek a zabouchl dveřmi. Bohužel s nimi přímo třískl naštvaností, což původně ani neměl v plánu, takže to i jeho poměrně překvapilo. Seběhl schody, protože mu bylo jasné, že ta rána Rachel probudila. Pak už jen vyběhl z domu celého a rychlým krokem se dostal až k „jeho“ kostelíku.


Vlastně ani nevěděl, proč šel zrovna sem. Musel si trochu připustit, že se mu
tohle prostředí líbí. Každopádně si musí promyslet pár věcí.

Znervózňovalo ho, že neví, co má dělat. Jako Harry se proti Voldemortovi postavil veřejně, ale jako Pavouk má problémy s otcem. Nevěděl, jestli udělal správně, když se přidal do Brumbálova řádu. Možná, že tehdy by ho otec i nechal být a Pavouk by měl klid, ale jeho přidáním do řádu tohle končí. Teď proti němu půjde otec tvrději. Pravděpodobně se ho ještě chvíli bude snažit přetáhnout, pak si teprve půjdou po krku opravdu. Každopádně Pavouk usoudil, že nestraný je už příliš dlouho a i když s Fénixema příliš nesouhlasí, otce nesnáší víc. V hlouby duše si ale říkal, že i kdyby se nikam nepřidal a byl nestranný, nevydržel by to a musel by se do boje prostě nějak přimýchat. Klidně přes třetí stranu.
Taky by se konečně mohl vrátit na Secreto. Přeci jen je jeho vlastník, proč by měl tedy bydlet po přátelích či neznámých domech?
A rovnou něco udělá s rodokmenem. Bylo možné, že ho podle něj holky sledují nebo tak, bude mu muset zakázat, aby ukazoval jeho polohu.
V následujících dnech by se také mohl konečně znovu podívat na druhou stranu Secreta.
A taky se ukáže na Obrtlé ulici u svých „známých“. Tam si najde nějaký kontakt na dobrého hledače a dohodne jeden důležitý obchod. A vlastně si najde dva hledače. Bude potřebovat ještě jednu informaci.
To je práce až dost, prozatím. Možná mu něco přihodí ještě Brumbál.








Rodokmen byl trochu nepřehledný. Zdálo se, že jeho rodina si užívala jak jen mohla. Proč jen on musí mít neustále nějaké problémy či se vždy do něčeho zaplést, místo toho, aby si začal i on plnit své chtíče?

S povzdechem klikl na svůj štítek a chtěl ho aktivovat, načež si uvědomil, že si ještě nevyzvedl prsten, podle něhož by ho rodokmen poznal. Nezbývalu mu nic jiného, než se říznout do dlaně a nechat pár kapek spadnout na štítek. Ten se v zápětí rozzářil a rozevřel.

Pavouk si pročistil hlavu, soustředil se na svou položku a změnil potřebné údaje. Teď měl jistotu, že ho nemohou sledovat- alespoň tedy přes rodokmen.


S podivnou náladou se ještě stavil v kuchyni, pak se usídlil ve své skryté ložnici. Vzal si batoh a do něj naskládal oblečení na Obrtlou ulici. Pak se stavil ještě v koupelně.


„Takže, projdu si část druhé strany Secreta a pak půjdu na Obrtlou, to ale spíš až tak k večeru, bude-li to možné,“ urovnával si v hlavě myšlenky, když procházel chodbou k blízké bráně Secreta.


„Změnil jsi styl?“ prohodila Sandra, když se k němu z nenadání připojila z postraní chodby. Nejspíš byla překvapená, že ho tu potkala, jen to nedávalo znát, stejně jako on.


„Daloby se říct,“ přikývl, aniž by na ní pohlédl a pokračoval v cestě.


„Jak se poslední dobou máš?“ snažila se navázat rozhovor, i když zvenčí působila poněkud bez zájmu.


„Nestěžuji si. Co vy?“ zeptal se ze zdvořilosti on.


„Báječně, jen je tu trochu smutno. Chtělo by to, aby nás tu bylo alespoň o jednoho víc,“ nadhodila.


„Hm,“ přikývl.


„Kdy se hodláš vrátit?“ přestala ho Sandra oťukávat a přešla rovnou k věci.


„Ale já jsem neodešel,“ namítl pobaveně.


„Víš, jak to myslím,“ okřikla ho naštvaně Sandra. Normálně by se ušklíbla s ním, tohle mu spíš dopomohlo k ujištění, že se jí opravdu stalo něco nemilého, když byl „mrtvý“. Zdálo se, že poslední dobou je hodně výbušná, rozladěná a možná trochu přecitlivělá. Aby ještě nebyla těhotná, uvědomil si zděšeně.


„Vím, hned se nerozčiluj. To je jednoduchý- až se mi bude chtít,“ pokrčil rameny komunikativněji a v duchu si dodal, že až tu taky nebude takový babinec. Měl by hodně brzo najít kluky, vždyť zná jen Rodriga a pár známých z klubu.


„Abych to pochopila správně- tobě se nechce být s rodinou?“ nadhodila zdánlivě dotčeně, čímž ho chtěla jen zahnat do rohu. Na něj tohle ovšem tohle už dávno neplatilo. Tedy, minimálně ne v téhle situaci.


„No jasně, že chci, ale jde o to s kterou částí rodiny, víš? Třeba mou nejstarší sestru jsem už pár set let neviděl,“ ušklíbl se, když otevíral bránu.


„A co třeba Annu? Ta by tě nezajímala? Právě ona by totiž měla, víš? Uráčil jsi se jí dostat z toho sanatoria a víc na ní kašleš. To od tebe není moc hezké,“ upozornila ho přísně, což ho poněkud popudilo. Na hubování od kmotřičky za špatné chování už byl přeci jen trochu velký.


„Hele, už mě to kličkování nebaví. Řekl bych, že obou je jasné, o co jde. A říkám rovnou, že já problém s ničím nemám. Smiřte se s tím, že prostě budu v Anglii a jsem ve Fénixově řádu, tudíž se právě s těmi lidmi, kteří se vám příliš nelíbí, stýkám. Je na vás, co s tím uděláte, a popravdě je mi to v celku jedno. Mimochodem by mě zajímalo, co proti nim máte, ale to je vaše věc. A ujišťuji tě, že ze Secreta neodejdu nikdy, je to můj hrad a já ho mám až přespříliš rád, než abych se s ním loučil,“ ujistil jí znuděně. Možná to, co říkal, od něj vůči nim nebylo moc hezké, ale to mu teď bylo jedno. Sice se s ní setkat chtěl, ale teď už ne, teď už chtěl od nich zase pryč a být sám. „A teď mě omluv, mám moc práce a málo času. Zdravím.“


„Ahoj,“ povzdechla si a než zamávala na Nicol s Annou, které je sledovaly v okně, sledovala, jak zavírá bránu a odchází na jinou stranu ostrova.


„Možná jsem mohl být příjemnější, znělo to dost arogantně a namyšleně, ale chtěl jsem si to ujasnit. Alespoň tohle. Mám v hlavě takový zmatek... Ach jo,“ povzdechl si, vydal se na pláž, kterou přešel a zmizel v hustém stromoví, které se z čista jasna rozrůstalo na pláži.

Původně měl v plánu si promyslet několik věcí, co si zařídí na Obrtlé, ať se snažil jak se snažil, nemohl se soustředit, takže to brzy dopadlo tak, že jen šel a nevnímal okolí. „Vzbudil“ se, až když do jeho těla začaly narážet pichlavé kapky deště, přestože u Sandry, Anny a Nicol svítilo jasné slunce a nebe bylo čistě modré. To pro něj bylo znamením, že už je blíž středu druhé strany.


Kmeny stromů byli pořád více u sebe a on už přestal vnímat, jak dlouho jde. Vyhýbal se bažinám, o kterých věděl, a neustále se rozhlížel, protože tohle místo bylo opravdu velmi nebezpečné. Divil se, že doposud nenarazil na nějaké nebezpečné zvíře či alespoň nešlápl do pastí, kterých tu bylo bohatě.
Jak se stromy z čista jasna zjevily, tak les končil. Okamžitě po vykročení došlápl na kamennitou půdu a pár metrů před ním se rozvodňovala jindy divoká řeka. Normálně by po tomto zjištění řádně zaklel a obrátil svůj krok podél toku, protože když byl proud silný, šlo opravdu o život, ale dnes byl až neobvykle slabý. V opačném případě by musel najít spád řeky a lávku, které se zrovna taky věřit nedalo. Mohla kdykoliv spadnout, klidně i sama od sebe.


S jistým ulehčením se zul, vzal boty s batohem do rukou, jež dal vysoko nad hlavu, a probrodil ledově studenou řeku. Voda mu kupodivu sahala jen po pas, ovšem i tak se s ním proud příliš nemazlil. O to těžší to bylo, že na dně byly kluzké kameny a on pořádně neviděl na dno. Celý šťastný vylezl na břeh druhé strany, obul se a vyrazil dále.

Krajina byla znovu lesnatá, i když tentokrát od sebe měli stromy značný odstup, a začala jít do pahorkatiny, tudíž musel stoupat do strmého kopce. Na lezení neměl dobré boty, proto mu nohy podjížděly a klouzaly. Cestou si udělal celou řadu přestávek, pak konečně dorazil na vršek.

Tam byla pouhá rovina, bez stromů, bez skalisek, bez řek. Jen mech a řídký vzduch. Nezbývalo mu než jít rovně, nevěděl sice, kde je, ale za to věděl, že jde dobře. Tam, kam on jít potřeboval, se zaručeně dostane. Je to přímý střed.



Zde se mu již našlapovalo dobře, problémy měl jen trochu s dýcháním. Jeho plíce nebyli na tak vlhý a řídký vzduch zvyklé. Přebrodit řeku bylo protentokrát lehčí.

Projít rovinu trvalo chvíli. Jak dorazil na okraj, naskytl se mu zajímavý pohled.
Kopce porostl zelený porost, v údolí tekla modře zbarvená řeka a až odsud viděl, jak se jí omýlají kameny. Vlevo od řeky byly pláně, na nichž pobíhala zvířata, pravděpodobně stáda mustangů. Ovšem stejně tak to mohli být kentauři. Vpravo se znovu táhly lesy plné starých stromů, ovšem ty zakrýval opar mléčné mlhy, která se držela už pár hodin. Ozýval se křik zvířecích obyvatelů této divočiny a nejjasněji slyšel papoušky. Celá tato krajina se táhla desítky kilometrů do šíře i délky, tedy vidět ze začátku konec byl zhola nemožné. To vše dokola se krylo skálami.

S určitostí věděl, že pokud by se sem dostal neznámý vetřelec, smrt by ho neminula. Ovšem to se stát nemůže, celý ostrov je chráněný. Zde je skutečně bezpečno. Tím samozřejmě myslel opačnou stranu, než na jaké momentálně je.



Scházel po skalisku, už byl skoro dole. Věděl, že by měl větší pozornost
věnovat bezpečnosti, ale nemohl si pomoct- vše ho tu okouzlovalo. Konečně se dostal z města do opravdové přírody, nedotčené civilizací. Cítil navlhlý vzduch s příslibem dobrodružství, křik zvěře v něm vyburcovával jeho pravou podstatu lovce, z jemných doteků mechu mu vzrušeně poletovali motýlci břiše a... A kameny pokryté rosou zrazovaly kluzké podrážky bot. Jelikož nedával dostatečný pozor, na kamenu mu podjela noha a on spadl. Hlavou dopadl na zem, ovšem protože cesta byla trochu prudší, okamžitě se začal kutálet dolů. Nohy ho přestaly poslouchat a ruce nebyly schopné jiného pohybu, než aby si automaticky chránily hlavu. Jeho jediné štěstí v tenhle okamžik bylo, že se nacházel už jen kousek od rovné země.

Kutálel se ještě kousek, ale teď už ho ruce znovu poslouchaly a tak se mohl zapřít a zastavit ten kolotoč. Lehl si na záda. Bolestivě a trochu vyděšeně oddechoval. Tělo ho bolelo tak, že si připadal jako stoletý stařík po mrtvici. Odřený moc nebyl, skoro všem kamenům se jako zázrakem vyhnul nebo se mu je podařilo přeskočit při nechtěném odrazu. Jen koleno měl pohmožděné a od krve, ovšem to by mohl zdárně spravit hůlkou. Jenže to nechtěl riskovat, moc dobře si pamatoval, co se mu minule stalo s tílkem.

Nevědomky si šáhl do kapsy, kde měl mít hůlku. Ta tam ovšem nebyla. On si jí totiž nebral. Ale ne úmyslně, on jí totiž zapoměl u Rachel. On je totiž blbec, skonstatoval a práskl sebou znovu na zem. Kdyby tohle zjistil dřív, jistě by sem nechodil. Nebezpečné je to tu už tak dost a pokud nemá hůlku a nevyzvedl si jeho prsten, který by mu jindy pomohl, tak se začal i trochu víc bát. Tohle v plánu rozhodně neměl.

Na druhou stranu už se stalo a nemělo smysl si zato nadávat. Měl by hlavně rozhýbat nohu. A jestli se předtím těšil na setkání se zvěří, teď hodně rychle zatoužil po opaku. Jediné, co by momentálně chtěl vidět, byla čistá řeka, která proudí kousek odtud a kterou sledoval zezhora. A bude si muset poupravit názor na jemné dotyky mechu na skále...


Voda byla poměrně teplá, na rozdíl od předešlé. Vlastně to byl jeden a ten samý tok, ale voda měla cestou mnoho překážek a tak na určitých místech byla ledová a jinde zas teplá. Svlékl si košily a roztrhl kalhoty nad nešťastným kolenem. Zbylou látku roztrhl ještě jednou na dva kusy. Jeden namočil a druhý nechal suchý na zavázání. Pak si sedl pohodlně na kámen a začal se šťourat v koleni. Snažil se dostat z něj nečistotu, ale sám sebe přistihl, jak do viditelného masa a krve spíše vztekle dloube.

Podivně pomalu zvedl hlavu, aby se mohl rozhlédnout po okolí. Bylo od něj dost neopatrné, že se soustředil jen na koleno. Vůbec by se nedivil, kdyby před ním najednou stál obrovský medvěd s tlamou od slin. To naštěstí nebyla pravda. Ale opravdu ho něco sledovalo.

Z druhého břehu ho pozoroval mustang. Jasné oči mu svítily jako zářivé hvězdy a když zvedl hlavu, podívaly se přímo do těch jeho. Skoro by začal věřit na pořekadlo, že přes oči se vidí až do duše. Ani jeden z nich se chvíli nehýbali, než však divoký kůň neklidně pohodil hlavou, až se mu tmavá hříva rozlétla okolo krku, a nebezpečně zaržál.

Pavouk se okamžitě dostal na druhý břeh od zvířete a odtamtud s nelehkým srdcem pozoroval, jak mustang divoce pohazuje hlavou a přešlapuje. Jeho žluté oči byli zabodnuté pohledem do Pavouka a nepřestávaly ho pozorovat. To se mu moc nelíbilo, byl by radši, kdyby zvíře šlo dál svojí cestou a nesledovalo ho. Na obavách mu přidával pocit, že tohoto mustanga už někde viděl.

Nejraději by si ho na místě ochočil, protože mustangovo divoký vzhled v něm vyvolával nezměrné sympatie, ale v zájmu svého bezpečí raději vstal, popadl nejbližší silný klacem a vydal se opačným směrem než objekt jeho zájmu byl. Na zvíře se již neotáčel, tudíž neviděl, že bez potíží prošlo řeku a klidně a tiše se vydalo za ním...


Po dalších pár hodinách, když už přestával cítit nohy, se dostal nadosah jeho cíle. Les byl znovu hustý a až prapodivně tichý. Mlha mu bránila vidět nějak zvláště dopředu. Moc mu to ani nevadilo, i kdyby totiž nebyla, přes stromoví by stejně moc neviděl.

Nohy ho bolely a to obzvlášť koleno. V duchu se mu zrodil nápad, který okamžitě přijmul. Godrik Nebelvír byl metamorfozvěromág a tuhle schopnost Julius zdědil po něm. Dnes se ovšem uměl přeměnit na pouhá tři zvířata, protože se na počátcích výuky o zvěromácích stihl naučit jen tyto tři. Poté, když s jeho bývalou dívkou asi v 17 letech utekl na dva roky pryč a ona pak zemřela, mu byla tato schopnost odebrána jako trest za jeden jeho přečin. Jeho hlavní přeměnou, kterou dokázal byl vlk.

Když se narodí potomek jeho rodu, objeví se s ním asi přes noc- to Pavouk přesně nevěděl- i zvíře, kterému se vlastnostmi a i trochu stavbou těla podobá. Julius dostal svého vlka, Eragona. Eragona Christophera.


Lehl si na zem a soustředil se. Stavba končetin se výrazně změnila, hlava se mu zmenšila, ústa protáhla v čumák, pod zády mu vyrostl huňatý ocas a celé tělo pokryly šedé chlupy. Cítil i, že jeho panenky prodělaly také změnu a teď už byli konečně ocelově šedé. Kdyby věděl, že k změně očí stačilo pouhé přeměnění se, udělal by to už dávno.

Pavouk si stoupl, protáhl se na všech svých packách a chystal se vyrazit na zbývající část cesty, ale zkoprněl. Za jeho zády se znovu ozvalo zavrčení, na které se otočil. Naproti němu stálo velké černé cosi, které se vzdáleně podobalo zkříženému vlkovi. Trochu mu to připomínalo Smrtonoše, ale to bylo nemožné. Cosi znovu zavrčelo, vycenilo zuby a nejspíš štěklo, až do svého okolí rozesadilo kapičky slin. Pavouk přitom s malou dušičkou polknul, také vycenil ostré zuby a začal nebezpečně vrčet, ovšem na zvuky od Cosi to nemělo ani náhodou. Přikrčil se v kolenou na připravený skok a ocas varovně vztyčil. Koukl se do černých očí svými šedými a chystal se skočit. Pro něj bylo v tuhle chvíli výhodnější zaútočit, ale ještě než se stihl odrazit, mezi něj a Cosi se vřítilo něco ještě většího černého, vzepjalo se to na zadních nohou a předními kopyty nebezpečně blízko tváře Cosi začalo mávat. Cosi se nejspíš vyděsilo, obrátilo se a rychlým během uteklo pryč.

Mustang pohrdavě pohodil hřívou, otočil se na Pavouka a zaržál. Julius se na něj vyděšeně podíval a přeměnil se zpět. Nemohl popřít fakt, že i jeho kůň vylekal.


Mustang si stoupl bokem k němu a dal tak Pavoukovi na znamení, že má nasednout. On, i když naprosto nechápal, co se děje, se na oře vyšvihl, chytil se ho kolem krku a než ho stačil šťouchnout do slabin, zvíře samo vyrazilo rychlým během správným směrem.

I když mu nešlo do hlavy, jak mustang dokázal klusat v takové mlze stromy, které rostou tak blízko u sebe, ale teď raději jen zavřel oči a pevně se držel. Po tůře byl docela unavený, takže mu jízda přišla vhod, a tak začal vnímat až když dorazily takřka k cíly.

Mustang vběhl do otvoru v jeskyni, uháněl podél stěny úzké cesty, pod kterou byla pouze tma. Po stěnách byly rozvěšeny hořící pochodně, které mustangovi jednoznačně určovaly cestu. Podle jistého došlapu ale Pavouk tušil, že kůň tudy nekluše poprvé.

Cesta byla úzká a lehce sesvažovala dolů. Netrvalo dlouho a vyběhli z jeskyně ven. Okamžitě, jak se dostali na čerstvý vzduch, na obzor se mu dostala zdusaná plocha, na jejímž konci se hrdě tyčil cíl jeho cesty.

Vysoká, majestátní svatyně. Hladce otesaný jediný kus kamene, původně skála, byla médiem Natase, jeho pána. Pokud Pavouk mohl říct, že někdy někomu svobodně sloužil a věřil v něj, byl to právě Natas. Nikomu, naprosto nikomu nevěřil tak, jako jemu. Jen on měl Juliusovo absolutní důvěru a věděl o něm vše. Dokonce znal i průběh dvou let, kdy Pavouk utekl od přátel. Vlastně ještě Sebastian, kterého poznal právě při svém úprku. Ale ti byli jediní, ani Sandra, Nicol či Anna, pouze oni. Poslední dobou si ale v hlavě začal nevědomky spřádat plány o Caisi, jíž se to jednou také chystal říci.

Tehdy, ty dva neslavné roky, se přidal pod Natasovo vládu a hrdě mu sloužil. Nikdy by se nebyl přidal k někomu, jehož jednání se mu nelíbí, a přitom nepomýšlel na nějakou lest. Ale chování jeho pána mu naprosto vyhovovalo. Jeho rozhodnutí, názory, vlastnosti, zákony... vše. Proto měl Natas Juliovo víru a právě proto se Pavouk stal tím nejbližším služebníkem, kterého Natas kdy měl. Možná, že měl pro Převaděče i větší význam než nejlepší služebník, snad i přítel. Snad.


Julius seskočil z mustanga a rázným krokem šel přímo k oltáři. Vyskočil na podstavec oltáře, stoupl si a vyndal z kapsy svůj stříbrný zapalovač, jež dostal darem od přátel. Natáhl ruku k pochodni patřící přímo k svatyni a, sledován pozorným okem koně, zapálil pochodeň.

Jako ve snách v tu ránu zahřmělo, zvedl se vítr a na jasně modré obloze se začaly stahovat černá mračna, která překryla i slunce. Pavouk seskočil z ortelu a i přes bolest v noze se rychle otočil na oltář. Nechtěl o nic přijít.

Oblohu protkly blesky. Z mračen začalo pršet. Vítr zvedl ze země všechno spadané listí, utvořil velký šedohnědý výr a přehnal se přímo před Pavouka, na místo, odkud před chvíli odskočil. Výr okamžik rotoval na místě, potom jakoby vybuchl do všech stran, přestože z něj posléze nezůstalo skoro nic, ozvalo se zasyčení a místo výru zbyl na oltáři šedý hustý kouř. Z toho místa se vynořila bledá ruka, jednoduše rozmávla dým, který okamžitě ustoupil, a vysoupila postava v černém obleku.


„Můj pane,“ vydechl Pavouk šťastně. Srdce se mu rozbušilo, přišla na něj slabost v kolenou a v srdci se mu rozpěnila neomezená víra. Už se chystal pokleknout, ale muž ho od toho pohybem ruky odradil.

„Rád tě znovu vidím, chlapče. O to víc, že nyní mezi živými,“ usmál se Natas.










Komentáře:

  1. ivanka25. 7. 2007 18.08

    orion je ten nejlepší kluk jakého znám je to jednička můj idol



    odpovědět

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: