Doporučujeme: Snadné sdílení souborů | TV program | Zkracovač dlouhých adres | Služby pro Váš web | Měření rychlosti internetu | Stahovač videí z YouTube | Italo.cz

Orion — Štěstí není vše, tak na fantazii

17. První den aneb Schůzka na půdě

Datum: 26. 4. 2007 14.44 | Autor: Orion | 3411× | Kategorie: Když slunce zapadá... | Komentáře: 16



17. První den aneb Schůzka na půdě



   Budík zazvonil. Pavouk okamžitě natáhl ruku, aby ho zaklapl. Nechtěl probudit malou. Určitě teď vyspává ve své posteli a nechá si zdát nějaké snad hezké sny.
   Protáhl se a nechtěně lehce něco bouchl. Při důkladnějším prozkoumání toho něčeho zjistil, že to je Caisina hlava. Zaskučel. On tu usnul! Chtěl se po jejím usnutí přemístit k sobě do postele, ale zdá se, že snad usnul i dříve než ona.



   Neochotně vylezl z teplých přikrývek a podíval se na hodiny. Bylo jedenáct. Počítal, že ona přijde tak v půl dvanácté.



VRZ!


   Venku na chodbě uslyšel zvuk praskajícího dřeva. Okamžitě zalezl k sobě do postele, přehodil přes sebe peřinu a začal chrápat. Normálně sice nechrápal, ale to oni nevěděli.





   Dveře se otevřeli a dovnitř nakoukl Remus Lupin. Bystrým pohledem přejel přes Pavouka a malou. Pak potichu za sebou zavřel.




   „Jsou tam? Spí?“ zajímala se okamžitě nějaká osoba. Nejspíš čekala na vlkodlakovo odpověď značně netrpělivě.





  „Jsou tam. Oba dva. Ten upír zařezává jako dřevorubec,“ ujistil jí Remus. Podle oddychnutí si Julius konečně uvědomil, že ta druhá osoba je Molly Weasleyová. „Dobrá. Jdeme, ať ho neprobudíme. U takových jako je on člověk nikdy neví.“





  Julius si uraženě odfrkl. Tiše vylezl z postele, oblékl si kalhoty a podíval se na svou zmuchlanou košili. Kousl se do rtu. V tomhle nechtěl, aby ho Ginny viděla. Proto vzal hůlku a zašeptal příslušnou formuli. Přejel jejím hrotem po znatelnějších záhybech a určená místa se vyžehlila.



  Hrdě se na své dílo podíval. Alespoň na tohle kouzlo si vzpomněl a nenechal při tom onu věc zmizet.



   Pak se natáhl pro lektvar a se znechucením do vypil.



 

   Tiše přes sebe košili přehodil a zabalil se do peřiny. Byla mu poněkud totiž zima. Vratkým krokem vyšel z místnosti až na půdu.





   Spokojeně hodil na gauč peřinu a sundal ze sebe košili. Pak polonahý skočil na gauč a zachumlal se do peřiny, načež znovu usnul.














   Vlastně ani nevěděl, co ho probudilo. Něco mu nutilo otevřít oči. Každopádně, když nabral alespoň trochu vědomí, uvědomil si, že má hlavu výš než předtím a někdo ho hladí po vlasech.



   Zdvihl hlavu a zmateně vzhlédl. O pár desítek centimetrů výš se na něj usmíval obličej Ginny.





  Práskl hlavou zpátky na její klín a nechal se hladit po vlasech. Musel si přiznat, že je mu to velmi příjemné.





   „Jak dlouho tu už jsi?“ zakňučel. Mnohem raději by sice dál ležel a nechal se tou dívkou hladit, ale to asi dost dobře nešlo.





   „Asi jen půl hodiny. Přišla jsem před půl dvanáctou,“ odpověděla vesele a on se musel za svůj úsudek pochválit. „Myslela jsem, že nepřijdeš.“





   „Řekl jsem to. Ale stejně jsi dobře udělala. Já totiž velmi často lžu,“ zazíval a doprovázený jejím smíchem si sedl. Ospale se koukal na stolek, než mu došlo, co dělá, a otočil se k ní. Jak jen k němu byla blízko…





   „Víš, že vypadáš strašně roztomile?“ usmála se a rukou mu projela rozcuchané vlasy. Chvíli na ní zíral, než mu došlo, co vlastně řekla. Usmál se.
Rozespale se rozhlédl. Po celé půdě byla tma, jen oni v tom koutku měli jakž-takž fungující lampičku. Muselo jí to připadat trochu romanticky. Jemu vlastně taky.





   „Když jsem byl malý, moje sestra –ta nejstarší z nás všech- mi kolikrát říkala, že jsem její roztomilý andílek,“ pousmál se nad tímto faktem stejně jako ona. No a táta, pomyslel si jízlivě, táta zase říkal, že jsem nevděčný spratek, kterého vydědí.





   Malátně vstal a došel k oknu, z kterého se chvíli zvědavě díval ven.





   „Není ti zima?“





   „Je,“ zazubil se na ní a oblékl si košili. Moc dobře si všímal pohledu, kterým obdařovala jeho hruď.





   „To tedy znamená, že je půlnoc,“ skousl si ret a bázlivě znovu přešel k oknu. Položil dlaň na chladivé sklo a díval se do kapiček deště, jež bičovaly staré domy.





   „Stalo se něco?“ zajímala se zamračeně Ginny, když už delší dobu uhranutě koukal z okna. Když neodpovídal, přešla k němu a chytila ho za ruku.
On si jí místo druhého vyzvání k odpovědi přitáhl a dal jí ruku něžně na záda, snad jako znak toho, že jí vnímá. Oči z kostelní věže však nespouštěl.





   „Teď,“ šeptl a sklopil hlavu, načež zavřel oči. V ten moment hodiny začali odbíjet dvanáctou hodinu. Za chvíli hlavu zdvihl a párkrát zamrkal. „Omlouvám se. Nechal jsem se unést upírskou pověrčivostí.“





   „V pořádku,“ odbyla ho trochu nejistě. Pavouk pokýval hlavou a šel si sednout na sedačku. Ruku měl přitom stále kolem jejího boku, takže šla s ním.
Zatímco se Pavouk pohodlně opřel, Ginny chvíli nejistě poposedávala. Julius při tom pohledu pociťoval jistou škodolibost. Dívka se pak zlehka kousla do rtu a přisedla si blíže k němu, pak se mu schoulila na hrudi. Pavouk se pousmál a levou rukou jí pevněji objal, zatímco pravou jí zlehka hladil po ruce.





   „Dnes jsem potkal tvého bratra,“ prohodil po chvíli.




 
   „Já vím. V pokoji, když jsi probouzel toho mladíka,“ přikývla.





   „To jsem nemyslel. Potkal jsem ho ještě jednou- no, už nebyl tak veselý,“ připustil Julius zachmuřeně. Tak nějak tušil, že kdyby mu to s Ginny přeci jen vyšlo, Ron by jim dělal velké problémy.





   „Jak to?“ zamračila se a trochu se odstrčila od jeho hrudi, aby se mu mohla podívat do očí.





   „Byli jsme s Caisi v koupelně. Já sem si musel sundat košili, protože mě malá pocákala, a Ron tam přišel. Uviděl moje tetování, pak si vzpomněl, kde viděl tu jizvu na mé tváři a došlo mu, že já jsem ten takzvaný Zjizvenec,“ vysvětlil a radši sklopil pohled. „Začal couvat. Byl strašně vyděšený. Pak seběhl schody a byl pryč. Nestihl jsem ho zastavit.“





   „To je mi líto. Víš, brácha se postupem času umoudří. Moc se mu stýská po Harrym,“ zašeptala naléhavě a prstem nadzdvihla Pavoukovi bradu a podívala se mu pevně do očí. „Ale kdybys mu řekl pravdu, Harry, kdyby-“





   „To nejde, Ginny,“ zazoufal, jemně jí od sebe odstrčil a vstal. Rukou si při tom projel vlasy. „Já jsem své věci řekl už moc lidem. O mě pravdu –myslím tu s Harrym Potterem- víš ty, Tonks, Nymf a možná i Hermiona něco tuší. To je moc moc moc lidí.“





   „A jak tomu ublíží, kdyby se to dozvěděl ještě Ron?!“ naštvala se a i ona si stoupla. Ruce si přitom dala v dost výmluvném gestu v bok.





   „Moc. Ron je neopatrný. Pochop mě, prosím. Já bych moc chtěl, abychom byli zase přátelé- vím přeci, jak je to skvělý přítel. Jenže nesmím mu to říct. Kdyby se to kdokoliv od nás upírů dozvěděl –klidně nějaký bezvýznamný poskok-, mohla by se stát katastrofa. Já mám sice v našem světě dost vážené jméno, ale pokud by se dozvěděli, že jsem dejme tomu Harry Potter a nebo to, že jsem vám prozradil naše tajemství, že jsem upír a stýkám se s vámi… mohla by se stát katastrofa!“ šeptal zoufale a očima nervózně těkal od Ginny ke dveřím, když se jí snažil vysvětlit jeho situaci a způsob upírských pravidel.



   „Hele, ty si myslíš asi, jak je to snad zábavné! Mám sílu a nějaké schopnosti, jsem dědic a také jsem hlavně upír! My máme jasná pravidla, které musí naše celá upírská komunita dodržovat. Smíme mít rodinu a vyhraničené přátele, kteří patří také do nějakých bytostí- elfové, vlkodlaci i když ti taky moc ne, upíři samotní jsou samozřejmostí… ale ne obyčejní kouzelníci!

Kouzelníci nám upírům už moc ublížili a my se proto stáhli! Oddělili jsme se od kouzelnického světa, vytvořili jsme si svůj vlastní! My se s vámi nesmíme aktivně scházet a když už, tak je k tomu jediná možnost- sňatek. A to já nechystám. Takže kdyby se o mě dozvěděli ti nahoře, myslím hlavy nejvyšších upírských rodin –ty nás totiž řídí-, udělali by jediné. Vás by nechali napospas nájemným upírským vrahům a ti by se s vámi rozhodně nemazlili: vysáli by vás a u žen možná i něco jiného, a mě by poslali do našeho nejhoršího vězení, pokud bych neměl to štěstí a oni by mě nechali zabít. Mou rodinu, s kterou jsem samozřejmě zadobře, by nechali zabít! Mého syna by zabili! A mé přátele! Už mne chápeš?“ zadoufal zničeně. Stál před ní a ruce měl dlaněmi spokojené, jakoby se modlil, a divoce jimi mával před jejím obličejem. Právě jí totiž řekl, co jeho dusilo již nějakou dobu.





   „Já to chápu. Ale Ron-“ začala klidněji, možná snad i trochu poděšeně po tom poznání. Přesto jí v očích hrála pořád trochu zloba.





   „Ron je dítě. Nechci to tak říct, ale on ještě nedospěl. A je tak neopatrný! Má strašné předsudky! Pravdou je, že mu to nechci říct jen pro tamty důvody, ale i pro to, že mu nevěřím! Kdyby ho chytili lidé z HNURu (Hlavy Nejvyšších Upírských Rodin), on by jim vše o mě vyzvonil! Nebral by si servítky a mluvil by, jen aby zachránil sám sebe!“ začal zvyšovat hlas i on.





   „Ale no tak! Snad mi nechceš tvrdit, že ty by jsi zobák držel! Žvanil by jsi, řekl by jsi i to, co nevíš! Proboha, jak jen jsi se změnil! Kde je ten statečný kluk s dobrým srdcem, co myslí především na ostatní?! Stydlivý kluk, co nezná hranice?!“ ječela. Vlasy jí vztekle poletovali, jak divoce kroutila hlavou. „No, kde jsi, Harry?!“





   „Ale to je právě to: já nejsem Harry! Já jsem Julius, Pavouk! Ne Harry! Ten kluk byl v podstatě jen moje kukla, v které já jsem žil! On nikdy neexistoval! Tak mě v něm nehledej, není v kom,“ požádal jí značně podrážděně. Zdálo se mu to, nebo každé jejich setkání mělo vždycky nějaký nepříliš milý konec?





   „Prosím tě, co je to za blbost?“ rozesmála se Ginny výsměšně. „Na nic lepšího se nezmůžeš, Harry?“





   „Neříkej mi Harry!“ zařval vztekle.





   „Ale no tak, Harry, jsi snad takový srab, že chceš utéct od řádu a vymýšlíš si takové slabošské výmluvy?“





   „Nerozuměla jsi mi, jsi snad tak blbá? Řekl jsem to docela jasně, nezdá se ti? Možná by jsi se měla smířit se skutečností. Ten tvůj naivka nebyl, to, co tu přežívalo, byla pouze má fáze! A jestli hledáš nějakého slabocha, tak se díváš dobře, protože já dělám všechno, co dělávají slaboši: Mám neustálé problémy, které nechávám řešit ostatní. Schovávám se a nechávám řád, aby bojoval za mě. Jo, tak přesně tohle já dělám! Utíkám z boje, mám své nohsledy a tak! Ale jedno přiznávám: jsem debil. Jsem debil, protože jsem si myslel, že ty mě budeš chápat. Vlastně nejen mě, ale i celou situaci. Nejspíš tě ovšem tak moc dobře neznám. Ne tak, jak jsem si myslel. Pravděpodobně jsi jen další puberťačka, co hledá prázdninové románky! Což je dost velká změna od toho, co jsem si o tobě myslel. A chceš vědět, co to bylo? Myslel jsem si, vlastně jsem spoléhal na to, že jsi stejná jako ostatní z tvé rodiny, snad jen máš otevřenější oči s čistějším srdcem! A víš co? Tohle nemá cenu! Sbohem!“ zakřičel vztekle, viděl skoro rudě a ta facka, která mu záhy přilétla, mu moc nepřidala. Třásl se vzteky a tvář měl neustále na pravé straně, protože facka letěla zleva. Prudce se nadechl, popadl svou peřinu a neočekávaně tiše se dostal do své postele.















   „Šášo! Šášo, vzbuď se,“ ozýval se mu u ucha hlas Caisi. Otevřel neochotně zalepené oči a mírně nevraživě se na dítě podíval.





   „Co je, Caisi?“ zahučel bez nálady, když se pořádněji zachumlal do teplé peřiny.





   „Je ráno, už vstáváme,“ vysvětlila mu. Zdálo se, že ona měla pravý opak jeho nálady. Byla vyspalá, veselá, živá. On ospalý, nevrlý a… mrtvý. Mrtvý… no, použít se to dalo.





   „Kolik je?“





   „Šest,“ řekla hrdě. Nevýslovně jí potěšilo, že už umí hodiny.





   „ŠEST?! Vždyť jsem šel spát před pár hodinami!“ povzdechl si. Vystrčil nohy z postele, odkryl peřinu a vylezl z postele. Unavený nebyl, lektvar ze včera mu dodával energii. „Už jsi se myla?“





  „Ano.“





   „A zuby jsi si vyčistila?“





   „Ano.“





   „Vlasy učesané?“





   „Ano.“
 




   „Čoveče, vždyť ty mě ani nepotřebuješ!“ rozesmál se.





   „Ano,“ přikývla znova, než si uvědomila čemu. Zděšeně k němu zvedla tvář a hnala se ho obejmout. „Tedy ne! Vlastně ano! Ne, že ano, ale ne! Eh, trochu jsem se v tom zamotala. Prostě tě potřebuji. Ty jsi můj Šáša.“





   „Ty jsi zase moje Caisi,“ zazubil se na ní s trochu lepší náladou. Vzal si jí do náručí, ona mu omotala ruce kolem krku a on vykročil do koupelny.
„Každopádně já se umýt potřebuji.“






   Po čistění zubů, omytí obličeje a dalších nesmyslností, které nesnášel (dnes se holit nehodlal, na to byl až příliš líný), s ní stál u kuchyně. Věděl, že rozloučit se s nimi, či jim minimálně oznámit jejich odchod, je slušností.





   „Tak jdi,“ popošoupl jí dovnitř.





   „Doblé lano,“ pozdravila nejistě Lupina, manžele Weasleyovi a Rona s Ginny.





   „Ráno, ne lano,“ sykl k ní, než obrátil svou pozornost k nim. „Bon jourie, messie, bon jourie, madame.“





   „Dobré ráno,“ odpověděla paní Weasleyová jako jediná. Vrhla výhružný pohled na Rona („Brý.“ – „Ronalde! – „Dobré ráno.“) a jejím muži („I vám.“) a i dívce („Čau.“)





   „Si, děkuji. Přišli jsme jen říci, že už odcházíme. Děkujeme, že jsme zde mohli přespat, malé by včera přemístění opravdu nebylo po chuti. Takže dobrou chuť a nashledanou,“ kývl hlavou a vyšel urychleně ze dveří.





   Přešli k východu, kde si klekl a starostlivě jí zapnul mikinu. Ona by to sice určitě dokázala sama, ale jeho bavilo se o ní starat. Když dojel zipem, povzdechl si, přičemž mu ušlo zavrzání dveří, a něžně pohladil dívku po vlasech.





   „Tak kam by jste ráda na snídani, slečinko? Navrhuji Mc’Donallda, počkat si na otevření restaurací a nebo můžeme nakoupit nějaké jídlo a udělat něco u mě, co?“ usmál se mile.





   „Mc’Donalld, když už si máme zkazit zuby,“ usmála se a rukou mu vjela do vlasů, kde mu udělala kohouta. Když zašilhal nahoru, rozesmála se a on s ní.





   „Tak jdeme, ať jsme tlustí na tři prsty,“ přihodil a už-už otevíral dveře.
 




   „Juliusi?“






   Po uslyšení svého jména se překvapeně otočil. U dveří stála nejistě paní Weasleyová.





   „Si, madame Weasleyová?“





   „Já… nechtěl by jste tu zůstat na snídani?“ zeptala se a nejistě žmoulala svou kuchyňskou zástěru. Napadlo ho, že buďto mu chce podlézat, aby její rodina byla v bezpečí před ním, nebo mu opravdu chce dát šanci.






    „Opravdu rád bych vaše pozvání přijal, paní Weasleyová, ale nejspíš to není vhodné. Alespoň zatím. Časem se možná lépe seznámíme. Ale velmi vám děkuji, moc to pro mne znamená,“ pousmál se, přešel k ní a galantně jí políbil ruku.





   „Nashledanou, madame.“











   „No sláva, ty lajdáku jeden! Kde jsi byl, prosím tě? Měla jsem už o tebe starost,“ peskovala ho Rachel, jen co se před ní objevil. Malou zatím doprovodil domů a řekl si, že by návštěva jeho částečného podniku neuškodila.





   Celkově to nevypadalo zrovna vábivě, i když právě to byl jejich záměr. Byl to takový menší, za to široký domek o jednom patře a půdě. Byl tmavý, působil tak nějak omšele, špinavě. Zleva stál ještě jeden starý dům, který nejspíš nikomu nepatřil, a zprava malý domek, služebně starší bar, ke kterému byl tento nový bar přistavěn.



   Bytelné dveře za sebou měli prostornou místnost. Naproti dveřím stál bar přes celou plochu stěny. Z jeho hladkého povrchu trčely čtyři tyče. Prostor mezi barem a stěnou měl asi jeden metr. V stěně byli zabudované police, v kterých byl jedině alkohol, od obyčejného piva, přes různé likéry, po vodky a whisky. O výběr nebylo nouze. Na stěně vlevo od baru byly jukeboxy. Okna byla zabudováná prkny, což dopomáhalo k zvláštnímu vzhledu prostoru.




 
   „Měl jsem nějakou práci a nebylo mi dobře, musel jsem se vykulírovat,“ zakřenil se na ní a nechal se obejmout.





   „Mohl jsi se alespoň ozvat,“ nedala se a dala mu poučný pohlavek. „Doufám ale, že už ti je dobře, protože nám tu schází jeden barman."





   "Tak to jdu akorát, viď?" usmál se na ní nejistě.





   "Jo, ale budeš se asi muset převléct. Bude ti v tom horko a možná ti to nebude moc pohodlné," nadhodila se zvláštním pohledem.





   "Proč bych se převlékal? Mě je v tomhle fajn," skousl si ret nechápavě a sklonil hlavu. Co je špatného na černých botách, bílém tílku ve volnějších tmavěmodrých džínách se stříbrným opaskem a černou rozeplou košilí? Vždyť tohle je jeho styl, on v tom chodí, jemu to vyhovuje.





   "No... víš co? Počkej, já se převléknu rovnou teď, ať vidíš, v čem tu chodíme," přikývla rozhodně.





   "Klidně. Já se zatím rozhlédnu," přitakal a rozeběhl se k baru, který v zápětí přeskočil. Při Rachelině zvednutém obočí poznnamenal: "Přece to nebudu obcházet, ne?"





   Rachel zavrtěla hlavou a odešla se převléct.





   Ušklíbl se a zamyšleně přejel rukou po desce baru. Hladké tmavé dřevo, krásně vyleštěnné. Bar sám byl jen o něco málo světlejší.




   Pavouk okamžitě nahlédl pod pult. Osušky, láhve, bedny, sekera, sklenice, box s ledem... Sekera? Vykuleně se vrátil k onomu předmětu a vyzdvihl ho. Byla pěkně ostrá a těžká, i když ohánět se s ní dalo zajisté výborně. Opatrně položil sekeru na bar, aby ho nepoškrábal, a trochu couvl, přičemž dal ruku na amplion. K jeho ještě větší udivenosti našel pod barem zahradní hadici. To už opravdu začal pochybovat o Rachelině duševním zdraví. S pvzdechem si tedy pohodlně sedl na bar a rozhlížel se, dokud neuslyšel vrznout dveře. Se zvědavým pohledem se otočil a spatřil Rachel.




 
   Opírala se o futra dvěří, jak míval ve zvyku on. Zaujatě si jí přeměřil pohledem. Obutá byla v podle něj nepohodlných botech na poměrně vysokém podpadku, přiléhavém, drobet krátkém tričku černé barvy se třpytkami okolo cípů výstřihu a černých kožených kalhotech.





   Pavouk zalapal po dechu a zapískal. Rachel se rozesmála a došla k němu.





  „No teda... vypadáš bezvadně,“ přikývl uznale a mrkl po ní. Laškovně se na něj usmála a plácla ho přes stehno, načež se oba rozesmály.





   „Teda, teda,“ zakroutil hlavou nevěřícně a vyplázl na ní jazyk. Pak se obrátil a ukázal na sekeru, amplion a zahradní hadici. „Na co to tu proboha je?“





   „Koukám, že už jsi to prozkoumával. No, uvidíš, vysvětlovat ti to nebudu. Každopádně, teď by jsme měli dořešit tvé oblečení...“ ďábelsky se usmála, čapla ho za ruku a než Pavouk stačil pronést námitku, už ho táhla do vedlejší místnsti.





   „Takže. Co bych s tebou provedla,“ nakrčila obočí a začala ho obcházet. Pak se zarazila, pohodila vlasy a zašveholila: „Sundej si tílko.“





   „Cože?“ zděsil se. „Proč bych si měl sundavat tílko?“





   „Jednak jsi určitě v tomhle horku propocený a jednak- jak ti mám trefit správnou velikost?“ podívala se na něj přímo a s úšklebkem. „Proč myslíš, že bych po tobě jinak chtěla tohle, no?“





   „To snad radši ani nechtěj vědět,“ usmál se svatoušskovsky a začal se svlékat. Když už tam před ní stál jen v kalhotech, jak žádala, postavil se do pozoru a zasalutoval.





   „Nešaškuj. Tak a teď do čeho tě navléct,“ povzdechla si a začala se prohrabovat šatníkem, který se v oné převlékárně nacházel. Zvědavě se postavil přímo za ní a bedlivě jí pozoroval.





   Se zamyšleným pohledem se k němu otočila, vzala si jeho tvář do dlaní a bedlivě se mu zahleděla do očí. „Smaragdové,“ zamumlala pak.





   „Ne. Šedé. Teď mám kontaktní čočky,“ zalhal přesvědčivě.





   „Ty máš čoč-“ chtěla se zeptat zvědavě s rukama na jeho tvářích, ale v tu chvíli dovnitř vtrhly tři dívky.Okamžitě se zarazily a přeletěli je pohledem. Dvě z nich se vědoucně ušklíbly a třetí se potutulně pousmála.





   „Pardon, my nechtěli rušit,“ ujala se slova jedna z nich a hned za nimi zavřela.





   Pavouk se podíval hned na Rachel, pozvedl obočí a snažil se zabránit smíchu. Dívka si povzdechla, rozesmála se taky a poznamenala: „Takže zítra se pravděpodobně dozvím, že s tebou chodím.“





   „Aj, tak to bude sranda,“ přikývl, poodstoupil a dal si ruku do vlasů.





    „Já pro ně skočím, aby nám pomhly. Hned se vrátím,“ houkla, načež vyšla z místnosti. Než se nadál, byla zpět i s ženami.





   Ted měl šanci si je všechny prohlédnout. Začal od té zleva, co se jako jediná pousmála. Pohledem přejel od delších vlasů špinavého blondu, přes malý nosík a bílé triko bez rukávů se španělským nápisem, přičemž skončil až u modrých jeansů. Měla drobnější postavu a zdálo se, že ona je spíš stydlivější tip.
   Následovala černovláska s tmavýma očima. Podle držení těla a výrazu ve tváři poznal, že je pravý opak první dívky. Ostatně nasvědčovalo tomu i její oblečení- černé kalhoty s přezkou, červené uplé triko a kozačky. Měla ostré rysy v obličeji a úzkou bradu.
   Jako poslední zbyla žena s čokoládovou pletí. Tu podle vzhledu neuměl zařadit do žádné skupiny, ale přikáněl by se spíše k tmavovlásce. Její vlasy byli černé a z podélného obličeje zářily oříškově hnědé oči. Momentálně byla v kožených kalhotech na tělo z látky podobné hadí kůži, černé uplné triko a úzké boty na podpadku.





   „Ahoj, kocourku,“ usmála se prohnaně tmavovláska a její dvě přítelkyně se začali smát.





   Pavouk přimhouřil nebezpečně oči, zakroutil hlavou, až bylo slyšet dvojí hlasité křupnutí a podíval se přímo na dívku, která se okamžitě přestala smát i s ostatníma. Vyjma Rachel, které naopak začali cukat koutky u pusy až teď. To se usmál i Pavouk, protože viděl, že mu to vyšlo. Tři nově příchozí pochopili a úlevně povolily postoj.





   „Nazdar... kotě,“ dodal. Rachel si stoupla mezi ně a nekompromisně je umlčela pohledem.





   „Takže,“ začala,“ Pavouku, tohle je Adriana,“ ukázala na blondýnku,“ tohle je Ashley,“ ukázala na ženu s oříškovýma očima,“ a tohle je Tersea,“ ukázala tentokrát na tmavovlásku. „Holky, tohle je Julius, ale má přezdívku Pavouk.“





   „Ahoj,“ usmál se na ně povolně.





   „Já a Adriana s Terseou jsme vedly starý bar už dlouho,“ začala jim vysvětlovat jejich vztahy. „Takže jsme tu asitak služebně nejstarší. Pavouk nám značně financoval stavbu tohohle baru, takže je spolumajitel a nový barman. A Adriana je také nová barmanka, abychom to utáhli. To tak pro pochopení. A teď by to asi chtělo oblečení, ne?“












   Pavouk vždycky miloval bary. Přišlo mu, že v nich je nádherná atmosféra a velmi snadno se s přáteli zapomíná na okolní svět plný problémů. To jen ovšem z druhé strany pultu, jak teď zjistil...





   „Nespi!“ houkla na něj v hluku Rachel, když se na chvíli zarazil. Okamžitě škubl hlavou a šáhl po ginu a vermutu, aby udělal Martini. Po pečlivém zamíchání vložil na dno olivu a podal nápoj na pult k objednávající dámě. Sklonil se a utřel si pot do ručníku pod pultem, v zápětí se stihl i napít, než šel na další obědnávku.





   Povytáhl se přes bar, aby slyšel další drink, co měl udělat. Mladík to na něj zařval, ale Pavouk ho neslyšel. Udělal nechápavou grimasu a rukou si zamával u ucha na znamení, že neslyší. Zákazník to zařval hlasitěji a to už mu rozuměl.





   Okamžitě šáhl pod pult a vyndal pivo, jež podal objednávajícímu. Koutkem oka zatím zavadil o hodiny. Ukazovaly teprve půl druhé. A oni zavírají ve čtyři. Normálně vydržel být na nohou déle než normální lidi a to, že teď už j ospalý, je jen náznak toho, že se ještě nepřevtělil pořádně. Popravdě řečeno mu to již mírně lezlo na nervy.





   Zoufale se podíval na Rachel, která jen s úsměvem pokrčila rameny. Momentálně jí záviděl její svěžest. Elegantně tu prohazovala shakery a ještě se stíhala na všechny zářivě usmívat. A samozřejmě si i udělala čas na úšklebky se škodolibými pohledy, které k němu vysílala. To se mu nijak zvlášť nezamlouvalo a když už na ní chtěl něco nehezkého ukázat, jeho pozornost upoutaly zbylé holky.





   Ashley s Adrianou svižně vyhodily na pult Terseu, která se hned zatočila okolo tyči a pomohla nahoru Ashley. Tersea se sklouzla pocelém baru, zatočila se Ashley okolo nohy a s její pomocí se elegantně vyšvihla na nohy. Obě při tom měli maximálně svůdné pohledy. Ovšem bylo jasné, že tohle není žádný „bordel“, nebo tak. Rachel mu jasně vysvětlila, že holkám to nevadí ba naopak a ještě to přiláká zákazníky. A velmi jasně mu řekla, že nikdo se tu přece svlékat nebude. Chvíli o tom přemýšlel, ale musel jí dát za pravdu.







   „Tak jak sis užil první noc v práci?“ zeptala se škodolibě Rachel po zavření, když ho našla ležet znaveného na baru. Nevraživě se na ní otočil.





   „Jak? Skvěle. Jediné, co mi trochu vadí, je to, že jsem už 22 hodin nonstop na nohou,“ zavrčel zmoženě plačtivým hlasem.





   „Chudášinku,“ ušklíbla se a přešla k němu. Pravou rukou ho pohladila po tváři a levou se opřela o bar za jeho bokem. „Hele, jestli jsi opravdu tak unavený, můžeš přespat u mě. Samozřejmě JEN přespat.“





   „Tomu, doufám, nevěříš, Pavouku!“ křikla Tersea a proběhla místnost, aby jí Rachel nestihla. Pozdrav na rozloučenou jen křikla zvenčí, stejně jako Ashley.





   „Potvory,“ zavrčela Rachel nevraživě, zatímco Pavouk se jen pousmál.





   „Nebude ti to vadit? Normálně bych to došel, ale ted jsem opravdu unavený,“ přiznal a podíval se jí do očí. S přehnaně milým úsměvem a podlézavým hlasem dodal: „Ujišťuji tě, že jsem čistotný a když na to přijde, ani moc nezlobím.“





   „A já tě zase ujišťuji, že na tohle ti v životě neskočím,“ pokývala hlavou.





   „A ještě něco... nebude to tvému příteli vadit?“ kousl se do rtu. Raději se zeptal, ráno by nestál o nějaké potíže. A také- jemu se u dívky tohle hodí vědět vždy. Samozřejmě z čistě pracovního pohledu, dodal si v duchu.





   „Ne, nebude,“ ujistila ho, zvedla se a zašla do vedlejší místnosti.





   „Fajn,“ broukl zamyšleně. Když mu to vadit nebude, tak ten někdo logicky musí být. Tudíž má jaksi asi trochu smůlu propříště. S funěním se zvedl také, odklopýtal do vedlejší místnosti za Rachel a sledoval jí, jak překontrolovává vyplou elektřinu a zhasíná.




 
   „Tak pojď,“ povzdechla si také unaveně, vzala ho za ruku a šla s ním do horního patra domu, kde si zařídila byt.





   Odemkla černé dveře a tím ukázala výhled do bytu. Sama vešla dovnitř a jeho táhla za ruku s sebou. Klíče odhodila na gauč, Pavouka strčila dovnitř a zabouchla. Následně si protřela ruce a odešla do jiného pokoje. On se na to samozřejmě probral a začal prohlížet byt.





   Přes zídku vysokou asi metr nakoukl do kuchyně. Byla klasicky vybavená, snad jen trochu menší. Vpravo od linky stál malý jídelní stůl s několika židlemi, naproti stolu byla stěna oddělující kuchyň od obýváku dlouhými šoupacími dveřmi. Naproti zídce stál hnědý botník s květinami.
   Obývák se mu zdál značně moderní. Rukou přejel po černé statné hi-fi věži- cenu vědět snad ani nechtěl, pohledem zavadil i o stříbrnou televizi, menší palmu a nepřehlédnutelné okno. Nacházelo se zde i několik květin, různých držáků a sošek.
   Vymalováno bylo bíle a podle něj si to Rachel skvěle sladila. Moderní pokoj jak má být.





   Každopádně obzvlášť se mu líbyl jeden obraz, jehož autora bezpečně znal. Ostatně byl jeho oblíbeným. Rozsvítil si lampičku u gauče a posvítil na něj.
   Znázorňoval tři osoby, tři muže. Malba byla sice trochu chaotická svým použitím barev, ale on bezpečně poznal, že obraz je malován na motiv zrady. Dva muži spolu bojovali na život a na smrt, třetí stál jednomu z nich za zády a přesně tam mu vrážel nůž.
   Julius sjel pohledem na podpis autora. Rafaelo de Monteko, ne moc známý malíř. Jeho obrazy nikdy nebyli moc slavné, ale on je obdivoval. Rafaelo si většinou vybral motiv, cit či vlastnost a na ni namaloval obraz.




   „Krásné, že? Rafaelo je skvělý malíř,“ ozvala se Rachel usměvavě, i když v náruči měla peřinu, prostěradlo a polštář. Svůj náklad hodila na gauč a Julius jí přispěchal na pomoc.





   „V kolik ráno vstáváš?“ zeptal se jí, když rovnal prostěradlo.





   „Ráno? Je půl páté, Juli,“ upozornila ho s úsměvem. „Ale obyčejne vstávám... až se probudím.“





   „To je chytré,“ pousmál se znaveně, jakoby ho i ten záchvěv úsměvu stál zbytek sil.





   „Takže... vyspi se dobře a kdybys něco potřeboval, neboj se mě probudit. Záchod je hned támhle a moje ložnice za ním. A kdybys měl hlad, vezmi si něco z lednice,“ přemýšlela Rachel, co by tam mohl potřebovat. Nakonec nad tím mávla rukou. „No prostě tu buď jako doma.“





   „To snad radši ani neříkej,“ uchechtl se a otočil se k ní. „Takže... dobrou noc a krásné sny, Rachel.“





   Rachel se usmála, přitáhla si ho a objala ho. S úsměvem jí stisk velmi rád opětoval. Dívka se po chvíli odtáhla, strčila do něj, až spadl na gauč, a rozesmála se.





   „Tobě taky, Juliusi,“ řekla a otočila se. Pavouk jí pozoroval, dokud nezašla, a zamyšleně si lehl. Nestihl si ani promítnout dnešní den, jak chtěl, protože spánek ho zmohl okamžitě.









Jako to dělám vždy, dnes taky věnuji kapitolu někomu. A to Clowers.K, jelikož je to nejlepší hráč RPS z icq, kterého znám. Bohužel jsem jí ze všech her porazil jen jednou :-/








Podobné články:
19.První úkol





Komentáře:

  1. Culik28. 4. 2007 11.20

    jj, good good



    odpovědět

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: